Cílem bakalářského stupně studia je vytvořit pevný všeobecný uměnovědný znalostní základ, ze kterého budou moci studenti vycházet při následné specializaci během magisterského i doktorského studia. Tomuto účelu je podřízena jak struktura povinných předmětů, tak nabídka předmětů povinně volitelných, které ty povinné cíleně doplňují.
„Úvodní“ předměty vytvářejí společný základ pro porozumění možnostem vnímání a výkladu uměleckých děl. Úvod do dějin umění má za cíl seznámit studenty jednak s dějinami oboru a dějinami sběratelství, jednak s uměnovědnou literaturou a dalšími zdroji, které budou při studiu potřebovat. Navazující Úvod od čtení historických textů dává studentům základ pro čtení pramenů, které jsou pro uměnovědné bádání nezbytné. Úvod do ikonografie je věnován výkladu významu symboliky, která je základem pro pochopení námětů výtvarných děl od antiky po 19. století. Proseminář studentům poskytuje základní pojmový aparát pro popis a analýzu uměleckých děl, stejně jako základy názvosloví jednotlivých uměleckých oborů navazujících uměnovědných oblastí. Historiografie a metodologie dává komplexní představu o vývoji reflexe oboru, která vrcholí různými metodologickými přístupy 19. a 20. století. Úvody do památkové péče a do stavebně historického průzkumu mají za cíl představit významné disciplíny, které s dějinami umění úzce souvisejí a které mohou být – mimo jiné – jednou z oblastí uplatnění absolventů oboru.
Znalosti z dějin umění nabývá student postupně a systematicky. Prvním stupněm jsou přehledové přednášky z dějin českého a evropského umění, kterými student prochází v prvních dvou letech studia. Účelem jednotlivých čtyřhodinových přednášek je představit v koncentrované podobě jedno významné uměnovědné téma, které studentům umožní vytvořit si o něm základní představu a seznámit se s nejvýznamnějšími uměleckými díly, jež jsou pro danou dobu a téma zásadní. Výsledkem by měla být nejen znalost jednotlivých uměleckých děl, ale také schopnost zařadit i méně známá díla do patřičného dobového uměnovědného kontextu. Předpokladem pro úspěšné zvládnutí tohoto náročného předmětu je nejen aktivní účast na jednotlivých přednáškách, ale také průběžné samostudium, které získaný základ upevní a rozšíří.
Přehledové přednášky, zakončené písemnou „poznávací“ zkouškou z uměleckých děl a jejich základních souvislostí, jsou odrazovým můstkem pro další, mimořádně významný stupeň uměnovědného poznání, kterým jsou souborné zkoušky z dějin českého a evropského umění – středověkého, renesančního, barokního, umění 19. století a umění 20. století. Každá z oblastí má předem stanovený seznam témat, která si student musí samostatně připravit. Právě tento aspekt je klíčový, neboť staví budoucího historika umění před nutnost zvládnout stanovené téma na základě studia literatury i důkladného osobního poznání uměleckých děl. Podpůrným prvkem jsou nejen možné konzultace s jednotlivými pedagogy, ale zejména povinně volitelné předměty, v jejichž rámci se studentům nabízí velmi široká a neustále se obměňující škála přednášek z dějin umění od středověku po současnost. Šíře metod a pohledů, s nimiž jsou studenti v jejich rámci konfrontováni, nabízí nejen různé klíče ke čtení a výkladu zkoumaných fenoménů, ale také nezbytné vědomí plurality přístupů, která je základem skutečné uměnovědné práce.
Na souborné zkoušky se student připravuje samostatně a průběžně. Termín ani pořadí skládání u nich nejsou stanoveny. Obecně lze nicméně doporučit jejich chronologické pořadí, které přirozeně umožňuje vnímat témata ve vzájemných souvislostech. K přípravě na soubornou zkoušku rozhodně nestačí jedno zkouškové období. Je třeba ji plánovat s minimálně jednosemestrálním předstihem a během semestru se na ni také průběžně a systematicky připravovat. Odměnou za tuto intelektuální námahu je pak nejen šíře i hloubka nabitých znalostí, ale zejména postupně se rodící vědomí vzájemných vztahů a souvislostí, které je nezbytným základem pro jakoukoli další uměnovědnou činnost. Tento proces porozumění je individuální a představuje náročnou výzvu pro každého, kdo se chce oboru vážně věnovat. Výsledkem úspěšného zvládnutí souborných zkoušek je nejen rozsah znalostí, který odpovídá státním zkouškám na konci studia (na které by měl být tedy student díky souborným zkouškám v principu připraven), ale také první skutečné nahlédnutí na šíři uměnovědných otázek i nejednoznačnosti zdánlivě jasných odpovědí.
Jestliže linie přednášek směřuje k nabytí uměnovědných znalostí, oblast seminářů a cvičení je přípravou na vlastní badatelskou činnost, jejímž vyvrcholením je bakalářská práce. Nabídka seminářů zahrnuje všechna vyučovaná období. Témata seminářů se – obdobně jako témata přednášek – každý rok obměňují. Specifikem ÚD FF UK je skutečnost, že semináře jsou určeny pro studenty všech stupňů studia. V diskusích nad tématy se tak setkávají bakaláři s magistry i doktorandy napříč ročníky. Semináře představují samostatné světy, které jsou spojeny s osobností pedagoga či pedagogů a umožňují mimo jiné rozvíjet témata a metody, naznačené v jednotlivých přednáškách. Semináře je možno navštěvovat opakovaně. V zájmu zachování co nejširšího pohledu na dějiny umění je v bakalářském studiu povinné absolvování alespoň jednoho semináře ze staršího i novějšího období. V semináři se také většinou rodí téma bakalářské práce, které si student nalezne sám na základě svých odborných zájmů. Seminář je i platformou, na níž prezentuje průběžné i finální výsledky své badatelské práce.
Uměleckohistorická cvičení rozšiřují spektrum předmětů o různá témata na rozhraní dějin umění a dalších navazujících disciplín. Mohou rozvíjet úvodní předměty (cvičení z SHP, cvičení z památkové péče, historik umění a písemné prameny), otevírat nová témata (restaurování) nebo nabízet pohled na současné umění (např. současná česká architektura, dialogy s kurátory ad.).
Státní bakalářská zkouška sestává z dějin českého umění, dějin evropského umění a historiografie a metodologie v rozsahu souborných zkoušek a dalších příslušných předmětů. Bakalářská práce má za cíl prokázat studentovu schopnost synteticky zpracovat dané téma na základě vlastních analýz i systematické práce s odbornou literaturou. V případě umění 20. století se předpokládá i archivní výzkum a jeho kritická reflexe.