Michaela Ottová se narodila roku 1971 v Praze, kde také absolvovala Gymnázium Litoměřická. Po maturitě byla v akademickém roce 1989/1990 přijata ke studiu na katedře dějin umění a estetiky FF UK, záhy přejmenované na Ústav pro dějiny umění — jako čerstvá vysokoškolská studentka tedy zažila události listopadu 1989. Během svého studia docházela především na semináře Petra Wittlicha a Jaromíra Homolky, pod jehož vedením roku 1996 obhájila diplomovou práci Sochařství třetí čtvrtiny 15. století v jihozápadních Čechách.
V době systematického vykrádání kostelů měla možnost navštívit množství církevních objektů a poznávat tak předměty své diplomové práce ještě před tím, než byly odcizeny…
Již jako studentka začala působit na Státním ústavu památkové péče, později Ústředním pracovišti Národního památkového ústavu v oddělení speciální ochrany movitých kulturních památek. Během práce pro památkový ústav Ottová poznala umělecká díla z různých regionů a různé umělecké úrovně a mohla si tak utvořit komplexní představu o vizuální kultuře středověku na našem území. V době systematického vykrádání kostelů, typického pro devadesátá léta, měla také možnost navštívit množství církevních objektů a poznávat tak předměty své diplomové práce ještě před tím, než byly odcizeny. S tím souvisí i její následná rozsáhlá editační práce na Katalogu nezvěstných a odcizených uměleckých děl, který vznikal během jejího působení na památkovém ústavu.
Po absolvování magisterského studia zahájila na ústavu studium doktorské s výzkumem na téma „Niklaus Gerhaert z Leydenu a působení jeho následovníků ve střední Evropě v poslední čtvrtině 15. století“. S ohledem na téma své disertační práce absolvovala studijní pobyt na Universität Wien u Arthura Rosenauera a Ludwig-Maxmilians Universität u Ulricha Södinga. Společně s Jaromírem Homolkou pak byla řešitelkou grantu vlády Rakouské spolkové republiky na téma následovníků Niclause Gerthaerta ve středovýchodní Evropě.
Ottová nakonec z popudu Jaromíra Homolky téma své disertační práce změnila ‒ věnovala ji nakonec Sochařství 15. století v severních a severozápadních Čechách, tématu, které souviselo s rozsáhlým grantovým projektem (Gotika v severních Čechách) řešeným Ústavem pro dějiny umění. Ottová katalogizovala veškeré sochařské památky pozdně gotického období v daném regionu a došla k dílčím závěrům umožňujícím komplexní zhodnocení této oblasti. Na výsledky své disertace také mohla navázat ve svých pozdějších výstavních projektech.
Své pedagogické působení zahájila roku 2002 na Katedře dějin a teorie umění Fakulty umění a designu University Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. O rok později začala působit na Ústavu dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty UK a na svém domovském Ústavu pro dějiny umění na FF UK. Během působení na katolické teologické fakultě se začala zaměřovat na devoční a paraliturgickou funkci středověkých uměleckých děl. V této době se také začala intenzivně zabývat jedním ze svých dlouhodobých témat, Madonou plzeňskou a jejími pozdějšími kopiemi.
Další stěžejní téma M. Ottové souvisí s jejím působením v Národním památkovém ústavu — jako odbornice na gotické sochařství byla přizvána k probíhající rekonstrukci exteriéru chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře. Měla zde díky tomu možnost detailně poznat rozsáhlý fond kamenosochařské výzdoby chrámu v jeho úplnosti a v detailech, které do té doby nebyly studovány. Získané poznání pak shrnula v monografii, která se následně stala její habilitační prací publikovanou později v podobě knižní monografie.
Ve spolupráci s Petrem Jindrou a Michalem Tejčkem představila význam jihozápadních Čech jako svébytné umělecké oblasti…
V obdobném duchu pak vznikla její další monografie, věnovaná tentokrát mosteckému kostelu Nanebevzetí Panny Marie. V té se vedle tradičního umělecko-historického hodnocení věnovala významu sakrálního prostoru pro městskou komunitu — v rámci výzkumu pečlivě studovala vznik uměleckého vybavení prominentní novostavby v době probíhající reformace a srovnávala vizuální památky vznikající v prostředí navzájem se vymezujících konfesijně rozdělených měšťanských společenstev sdílejících jeden komunitní prostor.
V posledním desetiletí se Michaela Ottová profilovala jako autorka či spoluautorka řady výstavních a badatelských projektů, v jejichž rámci vznikly monograficky a synteticky pojaté výstavních katalogy. V knize Obrazy krásy a spásy. Gotika v jihozápadních Čechách se částečně vrátila k tématu své diplomové práce, sochařství v jihozápadních Čechách, pro českou medievistiku navýsost důležité. Ve spolupráci s Petrem Jindrou a Michalem Tejčkem představila význam jihozápadních Čech jako svébytné umělecké oblasti a spojila tamní kvalitní uměleckou produkci s aktivitami Půty Švihovského z Rýzmberka a jeho rodiny. Na téma své disertační práce navázala i v několika výstavách mapujících umělecké památky v regionech. V roce 2015 se výstupem již zmíněného grantu Gotika v severních Čechách stal rozsáhlý výstavní projekt Bez hranic: Umění v Krušnohoří mezi gotikou a renesancí, který Ottová představila jako hlavní kurátorka a autorka výstavy.
…studenty vede k individuálnímu posuzování každého konkrétního zásahu a snaze vyvarovat se paušálnímu uplatňování domněle správných přístupů.
Badatelskou dráhu Michaely Ottové, kterou vymezuje řada dalších významných témat, přirozeně doplňuje její činnost pedagogická. Na Ústavu pro dějiny umění vede (společně s Janem Klípou a Petrem Mackem) seminář Mezi gotikou a renesancí, soustředěný na vrcholně a pozdně gotické a raně renesanční umění v prostředí Českého království. V přednáškových cyklech se zaměřuje na středoevropské gotické sochařství s důrazem na francouzský, nizozemský a italský kontext. Zároveň (společně s Richardem Biegelem) přednáší Úvod do památkové péče a na stejné téma také vede odborné cvičení, sama pak vede cvičení z restaurování uměleckých děl. Ve výuce upozorňuje na nutnost interdisciplinární spolupráce a dialogu mezi historiky umění, restaurátory a archiváři. Zároveň studenty vede k individuálnímu posuzování každého konkrétního zásahu a snaze vyvarovat se paušálnímu uplatňování domněle správných přístupů.
Pro způsob výuky Michaely Ottové v semináři platí stejné charakteristiky jako pro její odbornou práci. Studenty vede k zodpovědnému interdisciplinárnímu přístupu s důrazem na kontext vzniku díla, jeho význam a funkci pro středověkou společnost. Zdůrazňuje také metodu vcítění a relativitu poznávání v humanitních vědách i podmíněnost soudů historiků umění dobou, ve které byly vysloveny. Formální analýzu chápe jako relevantní nástroj medievistiky, ale důrazně dbá na její srozumitelnost, čistou verbalizaci a zpětnou ověřitelnost argumentace.
Michaele Ottové je blízký formální a duchovědný přístup generace jejích učitelů (Jaromír Homolka, Jan Royt). Zároveň však díky systematickému zájmu o historii, sociologii, současné umění a metodologii otevírá témata, která tento rámec překračují — ať už o hlediska sociologická, genderová nebo politická.