Věra Soukupová patří bezpochyby mezi nejrozporuplnější členy katedry. Přestože zde působila víc než 30 let, o její životní dráze toho moc nevíme. Její vědecká práce byla velmi skromná a jako pedagožka se do vzpomínek kolegů a studentů výrazněji nezapsala v pozitivním ani negativním smyslu. Přesto má její působení na katedře nezanedbatelný historický význam — Soukupová byla druhou a po několik desetiletí jedinou interní ženskou členkou katedry (první byla Věra Hasalová, která však katedru velmi brzy opustila).
Věra Soukupová se narodila 28. prosince 1927 v Hulíně na Kroměřížsku jako Věra Bubeníčková. Po absolvování gymnázia v Praze se v roce 1947 přihlásila na dějiny umění. Studium zde ukončila v roce 1952 rigorózní prací o Jaroslavu Čermákovi, jehož život a dílo se staly jejím celoživotním tématem. Hned po obhájení práce byla přijata jako odborná asistentka katedry a v této roli setrvala až do roku 1983, kdy na vlastní žádost odešla do penze.
Svou nejvýznamnější publikaci a jedinou monografii publikovala teprve v roce 1981, krátce před odchodem z katedry
Z dnešního pohledu je těžké říct, proč Květovo vedení zvolilo za posilu právě Soukupovou. Nasnadě jsou samozřejmě důvody politické. Soukupová byla komunistka, ale členství v KSČ samo o sobě bylo na začátku padesátých let pro odborné asistenty na FF UK spíše nutnou podmínkou než konkurenční výhodou. Soukupová ale přeci jen měla záštitu jiné úrovně, a to skrze manželství s režimně prominentním sochařem, medailérem a šperkařem Jozefem Soukupem (1919–2004), pozdějším profesorem na VŠUP. Snad ale byla ve hře i jiná hlediska — ještě před koncem studia pracovala na katedře jako „pomvěd“ (pomocná vědecká síla) a její absolventská práce o významné postavě českého malířství 19. století mohla dávat naděje na slibný badatelský vývoj, tím spíš, že katedře specialisté na toto téma chyběli.
Pokud taková očekávání existovala, Věra Soukupová je nenaplnila. Její badatelská práce byla co do výstupů velmi skromná — omezila se v převážné míře na drobnější zprávy a materiálové články věnované zprvu především uměleckému provozu 19. století (příspěvky o J. Čermákovi, J. J. Strossmayerovi, J. V. Myslbekovi), od konce šedesátých let pak také soudobým výtvarným umělcům (K. Štipl, K. Kotrba, K. Souček a další). Svou nejvýznamnější publikaci a jedinou monografii publikovala teprve v roce 1981, krátce před odchodem z katedry: je věnována životu a dílu Jaroslava Čermáka. Poměrně výmluvná je v tomto ohledu skutečnost, že Soukupová nikdy neobhájila kandidátskou práci, ačkoliv byla přijata do aspirantury a vedení katedry na odevzdání práce dlouhodobě naléhalo.
Soukupová v oboru zůstávala aktivní i jako penzistka. Pokračovala v publikování drobnějších, často i publicistických textů a podílela se na přípravě několika výstav soudobých výtvarníků (K. Kotrba, Jarmila Zábranská-Sychrová), ke kterým připravila sešitové katalogy. Podobně stručně lze charakterizovat i zapojení Věry Soukupové do chodu katedry. Její hlavní specializací zde zůstávalo malířství 19. století, které také vyučovala, nejpozději od šedesátých let pak měla šířeji pojaté přednášky o českém a evropském umění 19. století — jedinou garantkou této uměleckohistorické etapy zůstala až do svého odchodu do důchodu. O způsobu její výuky se zatím výraznější svědectví neobjevila — a to ani negativní, která bychom u osobností s podobným kariérním profilem možná očekávali. Soukupová zároveň na katedře plnila i další úkoly. V akademickém roce 1958/1959 se nakrátko stala tajemnicí katedry (poté ji nahradil Petr Wittlich) a od konce šedesátých let si vzala na starosti důležitou agendu péče o ústavní knihovnu.
Přestože jako historička umění i pedagožka patrně nepostrádala základní kompetence, její dlouholeté působení na katedře dějin umění je přeci jen třeba jednoznačně spojovat hlavně s politickými okolnostmi. Svědčí o tom události roku 1969 a následující stranické čistky — Soukupová jimi prošla víceméně bez problémů a byla spolu s Vladimírem Fialou jedinou členkou katedry, kterou nepostihl stranický trest.
V roce 1983 Věra Soukupová opouštěla katedru jako — hned po Vladimíru Fialovi — nejdéle sloužící interní člen. Jako odborná asistentka zde působila 31 let, od let nejtvrdšího stalinismu až po vrcholná léta normalizačního reálného socialismu. Do velké míry je tedy významnou reprezentantkou kontinuity katedry v poválečných letech, respektive těch stránek kontinuity, ke kterým se Ústav pro dějiny umění příliš nehlásí — tím spíš je ale připomenutí této osobnosti pro porozumění dějinám uměnovědné katedry na FF UK důležité.