Jan Royt se narodil do původně sedlácké rodiny, hospodařící v Krabčicích ve stínu Řípu, od roku 1954 však již sídlící v nedaleké Roudnici nad Labem. Jeho životní dráha se zdála být určená rodinným gruntem i vystudovanou Střední zemědělskou školou v Roudnici, kterou absolvoval roku 1974. Na mladého adepta zemědělských studií však na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, v době politického a kulturního tání, silně zapůsobilo dialogu otevřené a na umělecké a duchovní otázky orientované prostředí, které tehdy kolem roudnické Galerie moderního umění cíleně budoval ředitel Miloš Saxl. Jan Royt na něj vzpomíná jako na důležitou iniciační postavu pro svoji pozdější životní dráhu. Druhým zásadním impulsem pro jeho budoucí orientaci mělo být setkání s roudnickým farářem Bohumilem Kolářem, politickým vězněm z padesátých let, kterému události pražského jara dovolily vrátit se od roku 1968 do kněžské služby. Pod jeho vlivem konvertoval Jan Royt, pokřtěný evangelík, ke katolicismu — nicméně již natrvalo silně ekumenicky raženému.
Royt se nakonec rozhodl pokračoval ve svém středoškolském zaměření a vystudoval Vysokou školu zemědělskou (obor rostlinná výroba se specializací na biotechnologii chmele).
Po formativních letech v Roudnici se Royt rozhodl pro studium dějin umění na pražské Karlově univerzitě. V sedmdesátých letech 20. století se však obor otevíral jenom sporadicky a pro dálkové studium, v roce 1974 se pak neotevíral vůbec. Proto Royt nakonec pokračoval ve svém středoškolském zaměření a mezi léty 1974 a 1979 vystudoval Vysokou školu zemědělskou (obor rostlinná výroba se specializací na biotechnologii chmele). Možnost studovat dějiny umění se mu otevřela až v roce 1979, kdy nastoupil do ročníku dálkového studia např. spolu s Milenou Mlynářovou (Bartlovou), Janem Merglem či Irenou Bukačovou. Magisterskou práci psal pod vedením Jaromíra Homolky, obhájil ji v roce 1983 a později publikoval. Jan Royt se v této práci představil jako badatel se zřetelným lokálním zázemím, soustředěný navzdory politické situaci na speciální problémy křesťanské ikonografie, k jejichž řešení přistupoval se solidní znalostí dobového kontextu.
Po absolutoriu byla Roytovi nabídnuta aspirantura pod vedením dr. Homolky, jejíž podmínkou byl ale v roce 1983 vstup do KSČ. To však pro něj bylo nepřijatelné. Jeho další působení v oboru je proto spojeno s výtvarnou redakcí nakladatelství Odeon, která v osmdesátých letech platila za platformu, na níž bylo možno vydávat kvalitní a ideologicky nezatížené texty k dějinám umění. O vysokou úroveň těchto edičních počinů pečoval spolu s ediční radou vedoucí redakce výtvarného umění. Progresivní řadu Ars zde vedl Rostislav Švácha, kterého po jeho odchodu do ČSAV v roce 1985 nahradil právě Jan Royt. Pod jeho dohledem pak byla do roku 1990 připravena k vydání řada dodnes významných titulů.
S pozdějším Ústavem pro dějiny umění je těsně spjata jeho následná univerzitní kariéra…
Záhy po listopadu 1989 se před Roytem přirozeně otevřela akademická dráha, když byl na popud čerstvě jmenovaného profesora Jaromíra Homolky povolán na katedru dějin umění a estetiky, tehdy výrazně personálně posílenou o řadu do té doby kádrově nepřijatelných osobností (Eliška Fučíková, Anežka Merhautová, Pavel Preiss, Mojmír Frinta ad.). Od akademického roku 1990/1991 bylo v rámci katedry ustaveno oddělení křesťanské ikonografie, jehož vedoucím se stal Lubomír Konečný z akademického Ústavu dějin a teorie umění a na místo odborného asistenta nastoupil právě Jan Royt.
S katedrou dějin umění (pozdějším Ústavem pro dějiny umění) je těsně spjata jeho následná univerzitní kariéra. Již od roku 1991 zde zastával funkci tajemníka a v roce 1997 se na filozofické fakultě habilitoval. Od roku 2000 byl zástupcem ředitele katedry, prof. Mojmíra Horyny. V roce 2004 byl jmenován profesorem pro obor dějiny umění a mezi léty 2006 a 2014 zastával pozici ředitele ústavu. V roce 2014 jej nastupující rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima jmenoval do funkce prorektora pro tvůrčí a ediční činnost, kterou Jan Royt vykonával i ve druhém Zimově funkčním období.
Jeho pedagogická činnost se ale neomezovala pouze na filozofickou fakultu: již od roku 1990 působí jako pedagog na Akademii výtvarných umění, učil též na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem či na Týnské škole (Collegium Marianum). Od roku 2000 se podílel rovněž na přípravě studijního programu dějin křesťanského umění na katolické teologické fakultě a po jeho akreditaci v roce 2001 zde našel své druhé domovské vysokoškolské pracoviště. Již před svým jmenováním prorektorem poznával Jan Royt intenzivně chod univerzity a mechanismy akademické politiky coby aktivní člen celouniverzitního senátu, jakož i člen senátu KTF.
Po penzionování prof. Homolky v roce 2005 se stal vedoucím jednoho ze seminářů zaměřených na středověké umění.
V průběhu tří desetiletí svého působení na Ústavu pro dějiny umění se soustředil ve svých přednáškových cyklech i seminářích zejména na problematiku křesťanské ikonografie. V rámci přípravy svého habilitačního spisu v akademickém roce 1994/1995 poprvé vypsal přednášku Obraz a kult a v roce následujícím začal přednášet i raně křesťanské umění, kteréžto kurzy vypisuje dosud pravidelně, ačkoli ne každoročně. Již od svého nástupu na katedru se rovněž podílí na vedení prosemináře dějin umění (nejprve spolu s J. Kropáčkem a P. Mackem), kurzu nezbytných faktografických a metodických základů, který formuje všechny budoucí historiky umění bez ohledu na jejich konečnou specializaci. Od roku 2000 pravidelně vypisuje i specializované přednášky z dějin českého středověkého umění. Po penzionování prof. Homolky v roce 2005 se stal vedoucím jednoho ze seminářů zaměřených na středověké umění.
Ve svých přednáškách Jan Royt pojímá umělecká díla v širších souvislostech, vycházejících zejména z hluboké znalosti křesťanské ikonografie, zahrnující znalosti církevních dějin, primárních náboženských textů, teologické a duchovní literatury, dějin liturgie i lidové zbožnosti. Royt není typem badatele studujícího a tvořícího v ústraní izolované pracovny, jeho bytostným nastavením je být neustále v kontaktu: se studenty, se zástupci jiných oborů, s církevním prostředím, jakož i s veřejností. Svojí faktografickou hutností a ponořením do specializovaných badatelských otázek pak ovšem Roytovy vysokoškolské přednášky na své posluchače kladou vyšší nároky zejména co do míry předpokládaných vstupních znalostí a orientace ve specifických oborových souvislostech.
Rozsáhlá je také Roytova činnost odborná a publikační. Bylo by obtížné na ploše biografického medailonu sledovat detailně rozvoj a proměny jeho vědeckého profilu. Alespoň ve stručnosti tedy zmiňme obecnější celky, kterým patří jeho setrvalá pozornost, a to spolu s nejvýznamnějšími výsledky jeho odborné práce.
Tato vpravdě osvětová činnost, formou výstav trvale zpřístupňující kulturní bohatství se postupně přirozeně rozrostla o přeshraniční rozměr…
Prvním polem je široké téma barokní lidové zbožnosti, úcty ke svatým, fenoménu poutí či ikonografie v baroku ctěných českých světců. Tato problematika, která zaujala Jana Royta již v osmdesátých letech, v době, kdy podobná témata neměla šanci na publikování ani na místo v oficiální vědecké diskusi, zřetelně dotváří jeho publikační profil od počátku let devadesátých a vrcholí doposud ve dvou vydáních knihy Obraz a kult v Čechách (1999, 2011). K této syntéze dospělo jeho bádání po řadě přípravných studií, věnovaných zejména fenoménu barokní pouti a významným poutním místům, úctě k lokálním či zemským světcům, ale i jednotlivým slavným obrazům. Do této oblasti Roytovy odborné činnosti spadá také jeho trvalá spolupráce s Muzeem Šumavy v Kašperských Horách, pro které připravil od devadesátých let řadu výstav zaměřených na jednotlivá ikonografická témata či na lokální kulturu a specifika šumavského uměleckého regionu a jeho blízkého okolí. Tato vpravdě osvětová činnost, formou výstav (ale i publikací v oblastních sbornících a časopisech) trvale zpřístupňující kulturní bohatství regionu po desetiletí zapovězeného, se postupně přirozeně rozrostla o přeshraniční rozměr, pojímající Šumavu jako svébytnou oblast mezi Čechami a Bavorskem.
Všech projektů se Jan Royt účastnil z pozice předního znalce nástěnné a deskové malby.
Druhým z hlavních odborných zájmů Jana Royta je umění a kultura českého středověku v širokém rozpětí od počátku 14. po polovinu 16. století, konkrétně pak nástěnná a desková malba, problematika objednavatelů a uměleckého mecenátu, otázky ikonografie a v neposlední řadě i speciální témata spojená s konfesionalitou ve výtvarném umění v nábožensky turbulentní době a věroučně nejednotném prostředí. Z četných Roytových příspěvků k poznání českého středověkého malířství je třeba z období devadesátých let vzpomenout (vedle důležitých monografických analýz) předně spolupráci s Jiřím Fajtem na výstavách Národní galerie v Praze. Zde se věnoval poznání středověké malby v západních Čechách, malířským památkám se svatovojtěšskou tematikou, ale především problematice malířské výzdoby Karlštejna a dílu Mistra Theodorika. Na koncept regionálně vymezeného bádání završeného výstavním katalogem, který etablovala zmíněná výstava západočeské gotiky, navázalo v následujících dvou desetiletích důkladné studium oblastí Chebska, Krušnohorska, Litoměřicka a jihozápadních Čech. Všech těchto projektů se Jan Royt účastnil z pozice předního znalce nástěnné a deskové malby.
Jeho badatelský zájem o českou středověkou malbu je pak aktuálně završen i několika důležitými monografiemi. První z nich byla přehledová publikace Středověké malířství v Čechách, která shrnula stav poznání, k němuž dospělo intenzivní ideologicky nesvázané bádání v devadesátých letech. Zásadním příspěvkem na poli gotické deskové malby byla také monografie o Mistru Třeboňského oltáře. A neméně významným počinem byla kniha věnovaná deskové malbě v severozápadních Čechách, jež završila jeho mnohaletý badatelský zájem spojený s uměleckohistorickým znovuobjevováním tohoto pozoruhodného regionu. Vedle publikace, zaměřené na sociohistorické pozadí malířství v Krušnohoří, se systematicky soustředil zejména na donátorskou činnost příslušníků nejvyšších církevních vrstev v Čechách a v sousedním Slezsku.
Při studiu českého středověkého a raně novověkého malířství se Jan Royt věnoval i otázce konfesní příslušnosti. Poprvé se touto oblastí podrobněji zabýval v publikaci věnované specifickému luteránskému obrazovému tématu Zákona a milosti. Posléze se ale začal soustředit na situaci v 15. století — tedy na poměr husitů a husitství k umění obecně a k posvátnému zobrazení zvláště. Vedle Husovy vnímavosti vůči výtvarnému umění autor upozornil na specifické otázky ikonografické — jak v zobrazování reformátora samotného, tak v rámci celku husitského a utrakvistického umění.
…díky svým hlubokým znalostem a také díky svému vypravěčskému a řečnickému talentu je znamenitým průvodcem a vykladačem.
Posledním velkým soustavně sledovaným, studovaným, přednášeným a široce prezentovaným Roytovým tematickým okruhem je problematika ikonografická. Jeho záběr na tomto poli sahá od specializovaných případových analýz po nejobecnější autorská slovníková díla. Je nutno přitom zdůraznit, že vzhledem k společenské situaci před rokem 1989 byla jeho práce (jak publikační, tak pedagogická) na poli křesťanské ikonografie ve svých počátcích vysloveně průkopnická a osvětová.
Roytův význam v rámci tuzemských dějin umění se pokusila zformulovat řada jeho žáků a kolegů v jubilejních sbornících. Roytův přínos oboru při této příležitosti vystihli Richard Biegel, Lubomír Konečný a Roman Prahl konstatováním, že se mu ikonografii podařilo na ÚDU FF UK pevně etablovat jakožto disciplínu, z níž dokázal díky svému entuziasmu i širokému odbornému záběru učinit sub speciae staršího umění, „živý základ, který vše propojuje a sceluje“. Vzhledem k široké veřejnosti je pak Jan Royt jednou z nejvýraznějších tváří oboru dějin umění, jehož je „díky svým hlubokým znalostem a také díky svému vypravěčskému a řečnickému talentu znamenitým průvodcem a vykladačem“.