Vladimír Fiala patří dnes mezi méně známé tváře českého dějepisu umění. S ústavem a později katedrou dějin umění byl spjat takřka po celé období vlády komunistické strany v Československu, jež nemalou měrou ovlivnila praxi uměnovědných oborů a s nimi i kariérní osudy těch, kteří tuto praxi spoluvytvářeli. Vladimír Fiala nebyl výjimkou. Naopak, měl to štěstí — a tu smůlu —, že pro tehdejší režim představoval typ historika umění, konvenující mnoha jeho požadavkům — také proto, že těmto požadavkům často vycházel vstříc. Přitom jeho specializace na východoslovanské umění měla zcela původně své kořeny spíš v jeho rodinném původu než ve snaze pouze následovat tehdejší oficiální ideologický diskurz.
Vladimír Fiala se narodil 13. září 1922 do rodiny ilustrátora a grafika Václava Fialy (1896–1980), který prožil značnou část svého života v Rusku a přivezl si odtud rovněž svou manželku. Fialova žena Mariana byla sestrou avantgardních malířů Davida a Vladimíra Burljuka, považovaných dnes za „otce ruského futurismu“. Vladimír Fiala tedy vyrůstal v rusofilním, uměleckém a uměnímilovném prostředí, o němž se lze domnívat, že jeho profesní dráhu do budoucna určilo.
Ačkoliv se oba rodiče seznámili a určitou dobu žili v Rusku, Vladimír Fiala se narodil a mládí prožil v Praze, kam se manželé Fialovi přestěhovali v roce 1922. Pětiletou obecnou školu vychodil v pražských Dejvicích a v letech 1933 až 1941 navštěvoval reformní reálné gymnázium. Od roku 1941 pak nastoupil na tehdejší Uměleckoprůmyslovou školu se zaměřením na užitou architekturu. Ve studiích na pozdější VŠUP Fiala pokračoval ještě po válce, aby je zakončil v akademickém roce 1947/1948 získáním titulu akademický architekt ve speciální škole pro užitou architekturu u profesora Adolfa Benše (1894–1982).
…jeho hlavním tématem se od padesátých let stalo novější ruské a sovětské umění. Tato orientace byla po roce 1948 z vyšších míst na fakultě přirozeně velmi vítána…
Za rozhodující pro vstup do studia dějin umění Fiala pokládal svou měsíční návštěvu Sovětského svazu v roce 1946, které se zúčastnil jako člen studentské delegace. V roce 1946 se zapsal na filozofickou fakultu UK, kde byl nejdříve mimořádným posluchačem dějin umění a posléze od zimního semestru 1948 posluchačem řádným, s úmyslem věnovat se byzantskému umění. Tento zájem v něm podnítilo jak rodinné prostředí (otec Václav Fiala se údajně za války v Rusku živil také jako restaurátor kostelních fresek), tak zejména přednášky profesora Nikolaje Lvoviče Okuněva, který se vedle N. Kondakova (jehož etapa působení v ČSR však byla jen velmi krátká) stal zakladatelskou osobností české byzantologie. Okuněvovi shodou okolností bydleli v blízkosti rodinné vily Václava Fialy, obě rodiny se prý vzájemně navštěvovaly a Okuněv znal Vladimíra Fialu prakticky od dětství. Okuněvův odborný rozptyl cílil jak na staré ruské umění, jež mu bylo badatelsky nejbližší, tak na ruskou tvorbu od 18. do 20. století, jejíž výstavy v Československu pořádal. Při práci na slovníku ruských výtvarných umělců shromáždil velké množství bibliografických dat o představitelích ruského umění, ze kterých posléze Vladimír Fiala čerpal při psaní vlastních vědeckých textů.
Ačkoliv se Fiala byzantským památkám po vzoru Okuněva věnoval v určité míře po celou svou odbornou dráhu, jeho hlavním tématem se od padesátých let stalo novější ruské a sovětské umění. Tato orientace byla po roce 1948 z vyšších míst na fakultě přirozeně velmi vítána, a tak se s ním na katedře jako s vhodným politickým kádrem počítalo takřka samozřejmě. Pedagogicky zde začal Fiala působit v roce 1950 zprvu jako asistent, o rok později byl již pověřen přednáškovou činností jako odborný asistent. Měl tak zejména po smrti Okuněva navázat na témata svého učitele, tj. témata z okruhu byzantského a staroruského umění či umění balkánských Slovanů. Vedle toho se specializoval a přednášel novější východoslovanské, zejména ruské a sovětské umění, ale vedl také kurz zaměřování a fotografování památek, kurz ruštiny pro posluchače dějin umění apod.
Fiala si díky svému politickému profilu (od roku 1945 byl členem KSČ a dějepis umění postavený výhradně na marxisticko-leninských základech prosazoval na katedře po celou dobu svého působení) vysloužil stejně prominentní postavení, jaké měl tehdy na katedře Jaromír Neumann, další ambiciózní mladý badatel a představitel marxistické uměnovědy. Ačkoliv Neumann se postupem doby s touto pozicí rozešel, Fialovi už víra v socialisticky budované dějiny umění zůstala vlastní. I jako pedagogové byli oba přes společné začátky až příliš rozdílní — jak v názorech, tak ve vystupování. Oproti Neumannovi, který byl výrazným rétorem a svým projevem si dokázal získat řady zanícených posluchačů, se Vladimír Fiala projevoval nenápadně.
Své praktické vzdělání z Uměleckoprůmyslové školy navíc zúročil při řadě expedic Československého egyptologického ústavu, v jejichž rámci pracoval na vykopávkách jako architekt…
Fiala se věnoval také vypracování učebních textů pro posluchače dějin umění a přehledových kapitol či syntetizujících prací z oblasti východoevropské výtvarné tvorby. Do třetího vydání Matějčkových Dějin umění v obrysech, které vyšly osm let po smrti hlavního autora, přispěl kapitolou o ruském umění nové doby a v šedesátých letech připravil skripta věnovaná své hlavní specializaci — ruskému umění. Paralelně s touto pedagogickou činností zvláště během šedesátých let Fiala, což je dnes jeho největší zásluhou, systematicky klasifikoval fond ruského malířství, který se na území Československa dochoval, a v souvislosti s tím připravil řadu výstav a katalogů, které československou veřejnost s touto uměleckou oblastí seznamovaly. Také za jeho značného přispění — podílel se mimo jiné na vytvoření její stálé expozice — byla vybudována sbírka ruského umění 19. a 20. století Okresní galerie výtvarného umění v Náchodě.
Zevrubná znalost ruské kultury, tolik vštěpovaná studentům v dobách komunistického režimu, Fialovi poskytovala podstatně větší pole působnosti, než jaké by měl v rámci jedné katedry. Na katedře dějin divadla přednášel od roku 1962, na katedře rusistiky pak v ruském jazyce dějiny ruského a sovětského umění do roku 1966. Své praktické vzdělání z Uměleckoprůmyslové školy navíc zúročil při řadě expedic Československého egyptologického ústavu, v jejichž rámci pracoval na vykopávkách jako architekt zajišťující a projektující rekonstrukční práce a publikující architektonické části starších výkopů.
Postavení Vladimíra Fialy na katedře, potažmo i na fakultě ale bylo přeci jen více vázáno na jeho politickou příslušnost a postoje než na odborné kvality. Od padesátých let, kdy získal místo na katedře, až do začátku sedmdesátých let setrvával beze změny na pozici odborného asistenta. Nulový profesní vzestup v šedesátých letech pak interpretoval v dobách čerstvě „normalizované“ fakulty jako důkaz a následek své loajality k režimu a jeho marx-leninskému učení, jež se ocitlo během pražského jara v ohrožení. V tzv. dodatku k životopisu, který se předkládal při normalizačních prověrkách započatých v roce 1969, napsal, že v „krizovém období“, neboli době tzv. pražského jara, „byl pro své prosovětské postoje a pracovní orientaci napadán na fakultě i mimo ni a patřil do skupiny učitelů, kteří měli odejít z fakulty“. Ač se o to pokoušel, dosáhnout později v dodatku k životopisu napsal, „předpokládal obnovení habilitačního řízení v příznivějších podmínkách“.
Vladimír Fiala si nicméně dokázal na katedře během sedmdesátých a osmdesátých let udržet alespoň některé pracovníky vysokých kvalit, jako byl Petr Wittlich, Jaromír Homolka nebo Jiří Kropáček
Ty na sebe nenechaly dlouho čekat. Nastaly v roce 1970 s tzv. „konsolidací fakulty“. Fiala nechal řízení opět obnovit, tentokrát úspěšně — docenturu získal roku 1972, v době dobíhajících politických čistek, které si na fakultě vyžádaly takřka úplnou obměnu vedoucích i učitelských pozic. Situace se změnila i na katedře dějin umění. Dosavadní vedoucí Jaroslav Pešina byl ze svého postu odvolán, řada pedagogů byla nucena odejít a Fiala se stal novým vedoucím (od ak. roku 1970/1971), o rok později dokonce vedoucím nově ustanovené katedry dějin umění a estetiky. Od té doby byl v uměnovědném prostředí takřka všudypřítomným mužem. Bylo jen málo uměleckohistorických poradních orgánů, komisí (i těch nechvalně známých prověrkových), vědeckých rad a dalších, jichž by nebyl členem. Důležitou roli pro upevnění jeho pozice na fakultě, potažmo v čele katedry, sehrálo zejména jeho členství v Celozávodním výboru KSČ na fakultě, jež byl tehdy v podstatě jejím hlavním stranickým, a tedy rozhodovacím orgánem.
Ani přes tuto výlučnou pozici nebylo ve Fialových silách, aby zabránil snižování kvót počtu přijímaných studentů na uměnovědné obory, což způsobilo, že zejména v osmdesátých letech měla pražská katedra dějin umění v celé řadě ročníků po sobě nulový počet studentů. S tím souviselo i personální snižování pedagogického sboru, a existence katedry se tak ocitla v ohrožení. Vladimír Fiala si nicméně dokázal na katedře během sedmdesátých a osmdesátých let udržet alespoň některé pracovníky vysokých kvalit, jako byl Petr Wittlich, Jaromír Homolka nebo Jiří Kropáček, kteří garantovali kontinuitu a odpovídající úroveň oboru. Jeho cílem rozhodně nebyla skomírající katedra bez studentů a jen s hrstkou pedagogů. Také on toužil po tom, aby se studijní obor dějin umění úspěšně rozvíjel, ačkoliv pojmy jako rozvoj a pokrok chápal výhradně v intencích marxleninské ideologie.
V polovině osmdesátých let, kdy už byl Fiala takřka v důchodovém věku, věnoval ještě svou odbornou pozornost, vedle dokumentace a zaměřování staveb odkrytých při výkopech československých egyptologů v Abusíru, také svému poslednímu velkému odbornému tématu, jímž se stala syntetická práce mapující dějiny bulharského umění od pravěku až do současnosti. Roku 1986 za ni získal titul doktor věd o umění, a tak jako v případě svých předchozích prací doufal, že i Bulharské umění vyjde jako reprezentativní monografie, kterou uzavře svou dlouholetou kariéru. Ještě celá druhá polovina osmdesátých let a přípravy knihy s rozsáhlou obrazovou přílohou tomu nasvědčovaly. Po roce 1989 však už jeho monografii nikdo vydat nechtěl. Zájem českých dějin umění se navracel k Západu. V první polovině devadesátých let se Vladimír Fiala ještě krátce uplatnil jako tlumočník a překladatel, zbytek života už prakticky v oboru činný nebyl a dožil jako důchodce v Praze.