Lubomír Konečný je příkladem českého historika umění s nepopiratelným vlivem nejen na domácí, ale i na světové dějiny umění. Od začátku působení v oboru, poté co skončil studia dějin umění v Praze u Petra Wittlicha, začala široká profilace jeho zájmů se zaměřením na problematiku ikonografie a ikonologie uměleckých děl od 16. až do 20. století. V popředí jeho výzkumu je proto vztah slova a obrazu s důrazem na emblematiku ve výtvarném umění.
Konečný tak svou prací vstoupil do aktuální teoretické a metodologické problematiky světových dějin umění konce šedesátých a začátku sedmdesátých let…
Základem jeho širokého badatelského záběru je podrobná znalost ikonologie, jak ji na konci 19. a na začátku 20. století rozpracoval Aby M. Warburg (1866–1929) a jeho následníci. Konečný se věnoval Warburgovým ideovým předchůdcům ve své diplomové práci, která byla první studií na toto téma v českém prostředí. Její důležitost můžeme sledovat jednak ve vypracování výzkumu mimo zájem tehdejšího politického režimu, tak také v rámci tehdejšího uměleckohistorického oboru, kdy na konci šedesátých let 20. století ikonologické studie naznačené Warburgem a rozpracovávané Erwinem Panofskym (1892–1968) čelily silné kritice Otto Pächta (1902–1988), tehdejšího ředitele vídeňského uměleckohistorického institutu.
Konečný tak svou prací vstoupil do aktuální teoretické a metodologické problematiky světových dějin umění konce šedesátých a začátku sedmdesátých let, díky čemuž české dějiny umění dostaly mezinárodní rozměr, který ve svých pracích udržuje dodnes. Zároveň byl v této době pozván na studijní pobyt do amerického Princetonu na Institute of Advanced Study, na němž od roku 1935 působil i Erwin Panofsky, jehož Význam ve výtvarném umění pro české čtenáře Konečný přeložil v roce 1981.
Jeho pobyt v Princetonu se přes počáteční nevoli komunistického režimu a následnou intervenci z americké strany uskutečnil s ročním odkladem (původně byl do Princetonu pozván roku 1986) a otevřel tak možnost pro české dějiny umění znovu proniknout k širším badatelským obzorům. Ty byly v Čechách následně udržovány zejména Konečného dvojitým působením na Ústavu dějin umění Akademie věd ČR, jehož byl i dlouholetým ředitelem, a na Ústavu pro dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy od začátku devadesátých let.
Na univerzitní půdě Konečný zastává významnou a nezaměnitelnou pozici metodologické výuky dějin umění. Studenti se v jeho hodinách již po více jak dvě desetiletí seznamují se základními myšlenkami formujícími obor dějin umění od antiky po současnost (přednášky Metodologie dějin umění I a Metodologie dějin umění II). Zároveň Konečný po dlouhá léta vede semináře se zaměřením na ikonografické a interpretační aspekty uměleckých děl (Seminář ikonografie a Seminář interpretace).
Před uměleckými díly mám vždy pocit určité melancholie. Představují něco, co se událo v minulosti.
V jeho uvažování je možné sledovat fascinaci uměleckým tvořením s následnou potřebou výkladu díla, jak to ve své práci naznačil i Aby M. Warburg. Sám Konečný často zmiňuje, že ke svému životnímu tématu byl přiveden náhodou při procházení knihovny tehdejší katedry dějin umění a jak může být patrné i z jeho studií, přednášek a seminářů, k určité uměleckohistorické problematice je vždy veden svým osobním zaujetím, které se snaží vyložit na základě vědeckého zkoumání.
V tomto smyslu o své práci poznamenal: „Před uměleckými díly mám vždy pocit určité melancholie. Představují něco, co se událo v minulosti. Reprezentují jakési ustrnutí času a já tu jsem se svou profesí k tomu, abych s tím něco udělal — a to je strašně těžké! Obcházím dílo, snažím se k němu nejrůznějším způsobem proniknout a mám přitom pocit, že to nikdy nebude dostatečné. To vede k oné melancholii, někdy až k bolestnému pocitu neschopnosti vyjádřit prožitek, který mám před obrazem, zvlášť když to mám udělat ‚vědecky‘. Analýza obrazu je pro mě vlastně svého druhu terapie, je to mé osobní vypořádávání se s plynutím času. Stejně v konečném důsledku směřuje dovnitř mě samotného.“
Konečný svým studentům ukazuje cesty, kterými je možné se v uměleckohistorickém výzkumu vydat, zároveň jim však ponechává volnost a umožňuje jim nechat se vést jejich vlastním vztahem k výtvarnému umění. Jako o učiteli je o něm proto možné uvažovat způsobem, jak o univerzitách a jejich účelu přemýšlel v polovině 19. století skotský filozof a historik Thomas Carlyle (1795–1881): „Pokud se nad tím zamyslíme, vše, co nám univerzita nebo jiná forma vysokého učení může nabídnout, je to, s čím začala již základní škola — učit nás číst. Učíme se číst, v různých jazycích, v různých vědách; učíme se abecedu a písmena různých druhů knih. Ale místem, kde nalézáme všechno vědění, jsou knihy samotné! Záleží na tom, co čteme poté, co pro nás profesoři udělali to nejlepší, co mohli. Pravou univerzitou dneška je knihovna.“
Lubomír Konečný svým studentům ukazuje, jak číst umělecká díla, jak je možné z různých úhlů pohledu přistupovat k výtvarnému umění a jak vždy jinak uvažovat o samotném oboru dějin umění. Vytváří tak základy, ze kterých studenti mohou vycházet ve své vlastní odborné práci, kterou Konečný směřuje ke specifickému přístupu k dané problematice otevřené osobním zaujetím.