Vladimír Hrubý je absolventem dějin umění a dějepisu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde mezi jeho učitele patřili zejména Jaromír Homolka a Jaromír Pešina. Jeho odborné a pracovní zaměření však ovlivnily také přednášky a semináře z památkové péče (Jakub Pavel, Viktor Kotrba) a obecné i oborové muzeologie (Jiří Neústupný, Vladimír Denkstein). Po absolvování FF UK v roce 1975 byl Hrubý přijat na krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Pardubicích, kde pracoval až do roku 1987. V jeho gesci byla především ochrana nemovitých památek v okresech Pardubice, Hradec Králové, Chrudim, Semily a Trutnov — zejména městské památkové rezervace Pardubice a Hradec Králové —, dále průzkum a soupis moderní architektury v Pardubicích, soupisy mobiliárních fondů na hradech a zámcích aj. V souvislosti s touto činností byl jmenován konzervátorem památkové péče v okrese Pardubice, členem rezervační komise v Hradci Králové a Poradního sboru pro architekturu a urbanismus v Pardubicích (MěstNV). V závěru svého působení v památkovém středisku zastával funkci vedoucího oddělení a vedoucího odboru památkové péče.
V roce 1987 byl Hrubý přijat na katedru dějin umění a estetiky FF UK jako odborný asistent se specializací na středověké umění a památkovou péči, čímž symbolicky navázal na tradici a dlouholeté působení Václava Wagnera a Viktora Kotrby. V rámci rozšíření výuky památkové péče navrhl program nového typu studia ochrany kulturního dědictví pro absolventy vysokých škol, kteří působili v památkové péči, muzeích a galeriích, jehož výuku garantoval společně s Jaromírem Homolkou. Vedle výuky památkové péče se Hrubý významně podílel na organizování katedrových exkurzí. S dalšími členy katedry dějin umění se rovněž zapojil do přípravy výstavy a katalogu Gotika v západních Čechách.
…výstava se stala impulsem k založení diecézního muzea. To mělo především zajistit ohrožené církevní památky, což byla problematika v této době zvláště aktuální.
Poznatky z výzkumu památkové rezervace v Pardubicích z období pernštejnské výstavby publikoval v monografii o dějinách Pardubic. V průběhu devadesátých let se významně podílel na opravách památek v Pardubicích, konzultoval restaurování raně renesančních nástěnných maleb v zámeckých sálech a působil ve funkci předsedy Výboru pro obnovu chrámu sv. Bartoloměje, který koordinoval celkovou rehabilitaci jeho interiéru. Význam této památky v dějinách města představil na výstavě ve Východočeském muzeu a zejména v nové v monografii kostela. Ve stejné době začal spolupracovat s římskokatolickým biskupstvím v Hradci Králové. K výročí jeho založení (1664–1994) připravil výstavu (ve spolupráci s Václavem Hovorkou a Tomášem Šimkem), jež ukázala mimo jiné bohatý fond uměleckých a historických děl z diecéze, a stala se tak impulsem k založení diecézního muzea. To mělo kromě mnoha jiných úkolů především zajistit ohrožené církevní památky, což byla problematika v této době zvláště aktuální.
V roce 1995 Vladimír Hrubý opustil Ústav pro dějiny umění a stal se vedoucím katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty v Hradci Králové. Dlouholetý výzkum pernštejnské pozdní gotiky a rané renesance souhrnně prezentoval v roce 2002 ve své habilitační práci. O poznání uměleckých památek regionu se také opírala stať o prvním umění východních Čech (do roku 1526), kterou publikoval v kolektivní monografii o dějinách východních Čech. Historii a umělecký vývoj katedrály sv. Ducha v Hradci Králové a její postavení v dějinách města představil spolu s kolektivem autorů v reprezentativní monografii, která byla následně rozšířena v druhém vydání. Na publikaci navázala rovněž výstava v Muzeu východních Čech v Hradci Králové, která ukázala katedrálu v široce založeném kulturně historickém kontextu. Od roku 2011 přednáší Vladimír Hrubý na pracovišti ochrany hmotných památek Historického ústavu Filozofické fakulty Univerzity Pardubice dějiny umění a památkovou péči (v současné době externě). Podílí se na dalších textech a výstavách, které se věnují především staršímu umění ve východních Čechách.