Dobroslav Líbal se narodil v Praze do rodiny významného advokáta. Z důvodu pokračování rodinné tradice nejprve vystudoval práva, po jejich absolvování v roce 1935 nicméně zahájil studium dějin umění, které se kvůli válečné cézuře protáhlo až do roku 1945. Jeho první významné uměnovědné práce z počátku čtyřicátých let byly věnovány gotické klášterní architektuře. Kromě publikovaných nových poznatků o stavebním vývoji Anežského kláštera či analýze kláštera ve Zlaté Koruně sehrál zásadní roli zejména objevný text o zaniklém komplexu v Klášterní Skalici, na jehož základě nakladatel Karel Šourek Líbalovi nabídl možnost zpracování syntetického pohledu na gotickou architekturu v českých zemích.
Práce, která později vyšla pod názvem Gotická architektura v Čechách a na Moravě, se stala podkladem pro Líbalovu dizertaci, úspěšně obhájenou na FF UK v roce 1946. Jejímu vydání předcházela práce na téma pražských gotických kostelů, která odborné veřejnosti poprvé uceleně představila Líbalovu analytickou uměleckohistorickou metodu. Ihned po absolvování byl Líbal vyzván ředitelem ústavu Antonínem Matějčkem k habilitaci, jejímž tématem se měla stát cisterciácká architektura v Evropě. Nakonec k ní ale nedošlo ‒ převrat v únoru 1948 Líbalovu slibně nakročenou akademickou kariéru na celá čtyři desetiletí násilně přerušil.
Nečekaný nález původní Havelské brány byl jedním z impulsů k zahájení systematického stavebně-historického průzkumu Prahy, jemuž se Líbal v následujících desetiletích věnoval.
V roce 1945 se Dobroslav Líbal stal členem památkové komise pro výzkum a rekonstrukci Karolina, která mu umožnila nejen podrobný průzkum komplikovaného objektu, ale také formulaci prvních zásad později tak významné metody stavebněhistorických průzkumů. Složité obdobní počátku padesátých let přečkal jednak ve Strahovském klášteře, kde se v letech 1951‒1953 věnoval průzkumu komplexu určeného pro umístění Památníku národního písemnictví, jednak v nově založeném R-ateliéru Stavoprojektu, pro nějž za Běluše Arnolda zpracovával jako podklad pro územní plán Prahy analýzy jejího středověkého urbanistického vývoje. Nečekaný nález předpokládané původní Havelské brány, který spolu s Vladimírem Píšou během průzkumů učinili, byl jedním z významných impulsů k zahájení systematického stavebně-historického průzkumu historické Prahy, jemuž se Líbal v následujících desetiletích věnoval.
Interdisciplinární spolupráce vedla nejen ke skokovému rozšíření znalostí o historické architektuře, ale také k vytvoření mezioborové a mezigenerační sounáležitosti…
Platformou pro tuto zásadní výzkumnou činnost se stal atelier SHP Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO), který vznikl v roce 1954 a který Dobroslav Líbal vedl až do roku 1986. Činnost ateliéru SÚRPMO se pochopitelně neomezovala jen na Prahu. V jejím rámci byly zpracovávány jak celkové urbanistické průzkumy měst a obcí, tak stavebněhistorické průzkumy jednotlivých památek a památkových areálů, jejichž dosavadní poznání bylo spíše dílčí a nahodilé. Metoda SHP, kterou Líbal se svými spolupracovníky rozvíjel a propracovával, byla založena na systematickém dialogu historiků umění s historiky, stavebními inženýry, architekty a dalšími profesemi.
Interdisciplinární spolupráce, která se na tři desetiletí stala základem poznání památkového fondu v českých zemích, vedla nejen ke skokovému rozšíření znalostí a povědomí o historické architektuře, ale také k vytvoření mezioborové a mezigenerační sounáležitosti, která se stala významným základem rozvoje oboru po roce 1989. Průzkumný ateliér SÚRPMO tak lze díky Líbalovi považovat za plnohodnotnou výzkumnou instituci, jejíž rozsáhlá a systematická činnost by za jiných okolností byla jen stěží představitelná. Mezi významné historiky architektury, kteří Líbalovým školením prošli, patřili mimo jiné František Kašička, Milan Pavlík, Jan Muk, Mojmír Horyna či Petr Macek.
Při vedení ateliéru Líbal slovy Mojmíra Horyny spontánně uplatňoval svůj pedagogický talent: „Dokázal ovlivnit, formovat a pro práci nadchnout pracovníky různých profesí […]. Vytvořil tak kolektiv nezištně zaujatý úkolem záchrany národního kulturního dědictví v létech barbarství a indolence. […] Základním rysem jeho přístupu bylo jedinečné a hluboce osobní spojení kolegiality a autority. Autoritou byl vždy a přirozeně svým rozhledem, vědomostmi a zkušenostmi i celou formací své osobnosti, avšak tato autorita si vytvářela vůči druhým zvláštní prostor sounáležitosti a radosti ze společné práce, mladistvého okouzlení ze stále se otevírajícího a prohlubujícího poznání historické architektury.“
Přes nemožnost akademického působení se Líbal věnoval dalšímu uměleckohistorickému výzkumu gotické architektury, jehož výsledkem jsou vedle dílčích statí zásadní syntetické práce v Dějinách českého výtvarného umění a v sérii Čtvero knih o Praze. Líbalova uměnovědná metoda byla založena na podrobné analýze architektonické struktury i tvarosloví jednotlivých prvků, jejichž důkladná komparace mu umožnila postihnout komplexní vývojové souvislosti a vztahy. Závěry, které z průzkumu jednotlivých staveb vyvozoval, se staly základem pro široký syntetický pohled, který zásadně rozvinul a doplnil jeho přelomové práce ze čtyřicátých let.
Vedle SÚRPMO byl těžištěm jeho památkové činnosti i Klub Za starou Prahu, kde od padesátých let aktivně působil a kde byl v letech 1991‒1996 prvním místopředsedou.
Vedle kontinuálního zájmu o gotické umění se věnoval i dalším architektonickým tématům, z nichž lze vyzdvihnout například klíčové výzkumy týkající se klasicistní architektury sklonku 18. a počátku 20. století. Neméně zásadní jsou práce věnované historickému urbanismu českých měst, které vycházely z jeho stavebněhistorických a urbanistických průzkumů a které přinesly zcela novou kvalitativní úroveň poznání vývoje měst i jejich historického architektonického bohatství.
Nedílnou součástí Líbalovy profesní aktivity byla památková péče, jíž se od padesátých let teoreticky i prakticky věnoval. Vedle SÚRPMO byl těžištěm jeho památkové činnosti i Klub Za starou Prahu, kde od padesátých let aktivně působil a kde byl v letech 1991‒1996 prvním místopředsedou. Symbolickou roli hlavního reprezentanta české památkové péče stvrdilo jeho jmenování prezidentem českého národního komitétu ICOMOS v roce 1990. Z této klíčové pozice se podílel na zapsání Prahy a dalších významných památek na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, které mělo pro obnovu památkového vědomí po roce 1989 zásadní význam.
Jako učitel je tedy dr. Líbal vzácným případem autority v onom původním, ještě antickém smyslu slova…
K vysokoškolské výuce dějin umění se Líbal mohl vrátit až v roce 1990. Svou pedagogickou činnost tehdy zahájil na ČVUT, kde se dodatečně také habilitoval, a na Ústavu pro dějiny umění FF UK. Na ústavu jeho přednášky věnované dějinám gotické architektury přinášely mimořádně působivý a komplexní pohled na téma, jemuž se systematicky věnoval víc než půl století. Přednášení se přes pokročilý věk věnoval naplno a se vším, co k tomu patřilo. „Nestylizoval se do pozice patriarchy, ochotného čas od času do školy přijít a něco sdělit ze své moudrosti,“ píše o jeho pedagogickém působení v roce 1996 Mojmír Horyna. „Nikoli, vzal na sebe úkol celých, náročných celosemestrových přednáškových cyklů, ve kterých se plně věnuje a možno říci, že rozdává svým posluchačům často o šest desetiletí mladším. […] Jako učitel je tedy dr. Líbal vzácným případem autority v onom původním, ještě antickém smyslu slova, ve kterém mistr za poznané a sdělované ručil nezištnou službou pravdě celým svým životem.“
Líbalova výuka na ÚDU FF UK v devadesátých letech byla nejen pozdním zadostiučiněním, které mu univerzita od roku 1948 dlužila, ale i symbolickým propojením obnovené instituce s atmosférou meziválečného a poválečného ústavu v dobách jeho největší slávy. Možnost osobního setkání s mimořádnou osobností se tak pro studenty násobila nejen jedinečným vědomím kontinuity oboru, ale i intenzivním zážitkem pozoruhodné otevřenosti a nezlomnosti ducha, které Dobroslav Líbal celou svou bytostí představoval.