Přáním Oldřicha Jakuba Blažíčka bylo učit a vychovávat další generaci historiků umění, což mu bohužel nebylo za komunistického režimu umožněno: i když se jeho otec, malíř Oldřich Blažíček, sám narodil do velmi chudých poměrů, jeho potomek dostal po komunistickém převratu nálepku „buržoazní synek“ a ta mu jeho profesní dráhu velmi ztěžovala.
Sám Oldřich Jakub Blažíček, který se narodil roku 1914, projevoval od mládí výtvarné nadání, o čemž svědčí výtvarně zpracované deníky z cest po Evropě, kam jezdil se svým otcem. Dokonce ilustroval roku 1931 Rýmy — šprýmy — pohádky — hrátky od Pavly Křičkové. Od profesionální dráhy malíře ho ale otec odradil, a Blažíček si proto zvolil studium dějin umění. Stejná situace se později opakovala i s jeho dcerou, která chtěla jít v otcových stopách.
Již během studií se Blažíček věnoval české barokní plastice. V semináři prof. A. Matějčka dokonce zpracoval monografickou studii Jana Jiřího Bendla, která vyšla v Památkách archeologických. Druhou světovou válku přečkal jako vedoucí knihovny Uměleckoprůmyslového muzea a poté jako odborný uměleckohistorický poradce pro Československý film. Díky této práci (říjen 1944 až duben 1945) unikl totálnímu nasazení a v Archivu Národní galerie jsou dochovány i jeho poznámky k filmovým scénářům.
…zásadní Blažíčkovy publikace, Slovník památkové péče a Slovník pojmů z dějin umění (s J. Kropáčkem) slouží nejen v prosemináři studentům dějin umění dodnes!
Po skončení války nastoupil jako odborný asistent na katedru dějin umění FF UK, kde roku 1947 získal docenturu (habilitační spis Pražská plastika raného rokoka). Na katedře přednášel o barokní plastice a hlavně vedl proseminář. V Archivu Národní galerie je v Blažíčkově pozůstalosti dochována řada proseminárních referátů jeho žáků. Namátkou uveďme téma některých z nich: Typy řeckých chrámů; Nosné a podporovací části stavby; Štuk, mosaika, sgrafito; Praktická kapitola z ikonografie; Sklo jako materiál uměl. řemesla; Soupis památek. V zásadě lze říci, že témata proseminárních prací zůstala až do dnešních dnů velmi podobná. V této souvislosti se sluší i připomenout zásadní Blažíčkovy publikace, Slovník památkové péče a Slovník pojmů z dějin umění (s J. Kropáčkem), které slouží nejen v prosemináři studentům dějin umění dodnes!!
Měšťácký vědec. Reakční, má strach z komunistů. Soustředí kolem sebe v semináři reakční studenty…
Bohužel jeho působení na katedře bylo krátké a již roku 1951 ji musel z politických důvodů opustit. Překážkou byl hlavně jeho údajně „buržoazní původ“, jak je možné číst v různých kádrových posudcích. V tom nejpřísnějším z roku 1950 se kromě kritiky jeho původu uvádí, že: „už v době svého studia na fil. fak. před válkou patřil k pravicovým studentům a byl členem fašistického vzdorospolku Čs. Klubu posluchačů filozofie“ (sic!). Na univerzitě ovládané komunisty působil Blažíček jako zjev z jiné doby. Pavel Preiss vzpomíná, že „byl velmi elegantní a chodil oblékaný podle prvorepublikových mravů jako ‚úřaďák‘, což nebylo běžné. Svou kázní držel pohromadě celý ústav, ale pochopitelně mohl takto obstát jen do roku 1948, protože poté byl typem naprosto nepřijatelným.“ To potvrzují formulace z posudků, které z Blažíčkova kultivovaného vystupování činí rovněž cíl útoků. Stupeň jeho politické spolehlivosti je v jednom dokumentu (bez data) označen jako ten nejhorší — reakcionář. V charakteristice potom čteme: „Měšťácký vědec. Reakční, má strach z komunistů. Kolem sebe v semináři reakční studenty.“
Kvůli špatnému kádrovému profilu pro Blažíčka nebylo jednoduché najít práci. Nakonec zakotvil v památkové péči, ale s nejistotou se potýkal i v následujících letech. Z roku 1958 je zachován dopis Zdeňku Wirthovi, ve kterém řeší svou nejistou kariérní budoucnost: „Pokud jde o mé umístění, nemohu si v dnešní své situaci vybírat, ale Nár. galerie by mi byla přece vítanější. Je tam blíže k materiálu a byla to dávno moje touha. Musím ovšem připomenout, že už v roce 51 hovořil prof. Květ o takové možnosti s dr. Novotným, když jsem odcházel z fakulty a Pešina tam přicházel, a tehdy dr. Novotný odmítl pod záminkou, že prý byla proti mně tamní záv. rada.“
Ve světě byl Blažíček uznávanou vědeckou autoritou a byl zván na různá sympozia, přednášky a kongresy. Pravidelně také publikoval své práce v zahraničních periodicích.
Místo v Národní galerii však nakonec dostal až roku 1966, kdy zde již pracovala jeho dcera i její manžel, historik umění Pavel Preiss. S Národní galerií už měl tehdy Blažíček velmi těsné svazky. V dotazníku, který byl součástí přijímacího řízení, na otázku „Kdo z našich zaměstnanců (jméno, útvar) vás zná?“ odpověděl „Takřka všichni.“. Ve Sbírce starého umění Národní galerie působil až do konce svého života. Během této doby napsal řadu dalších významných a dodnes v mnoha ohledech nepřekonaných publikací věnujících se českému baroku a připravil řadu výstav jednotlivých umělců, jako byli J. Bendl, M. B. Braun, F. M. Brokoff či I. F. Platzer.
Byl spoluautorem instalace expozice českého baroka v Chlumci nad Cidlinou a měl důležitý podíl na instalaci Sbírky starého českého umění v klášteře sv. Jiří, zveřejněné roku 1976. Významná je jeho spolupráce na cyklu výstav, které představovaly české baroko v zahraničí — Milán 1966, Londýn a Birmingham 1969, Bukurešť 1971, Bělehrad 1972, Leningrad 1974 a zvláště pak Essen a Paříž 1981. Ve světě byl Blažíček uznávanou vědeckou autoritou a byl zván na různá sympozia, přednášky a kongresy. Pravidelně také publikoval své práce v zahraničních periodicích jako Arte Lombarda, což se mnoha tehdejším českým historikům umění — i s ohledem na politické poměry — nepodařilo.
Přestože se výuce na fakultě mohl věnovat jen několik let, byl mezi studenty velmi oblíbený a někteří z nich se později jednou měsíčně scházeli u něj doma. Sám o těchto sedáncích u čaje říkal, že přijde „kunsthistorická mládež“. Přestože byl skvělý improvizátor, nikdy se nepouštěl do volného přednášení bez psaného podkladu. Přednášky měl do puntíku napsané, a když je měl dát do tisku, ještě je znovu přepisoval, protože striktně odděloval formu orálního a psaného projevu. Bohužel učit mohl Blažíček jen relativně krátký čas. Poté, co upadl roku 1951 v nemilost, se mu ještě podařilo vrátit na katedru během uvolnění poměrů v roce 1968, ale ani tato epizoda neměla dlouhého trvání.
Základem jeho bádání byla důkladná znalost literatury, archivních pramenů i samotných uměleckých děl.
I když nemohl učit, mnohé jeho publikace dodnes patří ke stěžejním dílům oboru a vychovávají tak další generace historiků umění, jak si Blažíček přál. Vědecky navazoval na své učitele (A. Matějček, V. Birnbaum, J. Cibulka), ale na rozdíl od šířky jejich zájmů, byl představitelem již mladší generace, která se soustředila na co nejhlubší prostudování a popsání jednotlivých úseků českých dějin, které zasazuje do širšího evropského i společenského kontextu. Základem jeho bádání byla důkladná znalost literatury, archivních pramenů i samotných uměleckých děl. V tomto směru bylo zásadní jeho působení v památkové péči, kdy se měl možnost seznámit s velkým množstvím materiálu. Velmi precizně dokázal pracovat s metodou formální analýzy a srovnání a řada jeho atribucí byla později potvrzena nálezem archivního pramene. Velkým tématem pro něj byla otázka barokní sochařské dílny a způsobu, jakým zde díla vznikala. Tato problematika byla také tématem poslední konference, které se zúčastnil. V Mnichově měl 28. 6. 1985 přednášku „Modelová praxe v české barokové plastice“ a o dva dny později tamtéž nenadále zemřel.