Jaromír Neumann patří bezpochyby mezi nejvýznamnější představitele českého dějepisu umění druhé poloviny 20. století. Část jeho bohaté, v mnoha ohledech i kontroverzní, kariéry historika umění byla přitom bezmála čtvrtstoletí spjata s pražským ústavem či katedrou dějin umění. Neumann se narodil roku 1924 a dětství prožil ve východních Čechách jako syn železničáře a matky v domácnosti. V kraji bohatém na barokní památky se pro něj údajně iniciačním okamžikem motivujícím pro studium umění stalo setkání s oltářním obrazem Nanebevzetí Panny Marie od Petra Brandla ve Vysokém Mýtě, kde tehdy studoval gymnázium. Právě od gymnaziálních let lze doložit Neumannovy umělecké ambice. Za války, a ještě před nástupem na filozofickou fakultu byl dokonce přijat na pražskou uměleckoprůmyslovou školu, kam ale z důvodu totálního nasazení a špatného zdravotního stavu nenastoupil.
Ihned po znovuotevření vysokých škol v roce 1945 se Neumann rozhodl definitivně vydat uměnovědným směrem a na filozofické fakultě si zvolil jako dvouobor kombinaci dějin umění a estetiky. Zde se jeho hlavními mentory stali Antonín Matějček pro obor dějin umění a Jan Mukařovský v semináři estetiky. Neumann se od začátku projevoval jako výjimečně nadaný a pilný student, k jehož schopnostem měli respekt nejenom spolužáci ale i pedagogové. Přispíval do časopisů a novin jako výtvarný referent a spolu s Jiřím Kotalíkem redakčně vedl spolkový časopis Život. Angažoval se však i politicky. Neumannova důvěra v komunistické ideály se formovala již v době jeho gymnaziálních let, která pro něj byla zároveň léty válečnými. Do studií na Ústav pro dějiny umění tedy vstoupil už s komunistickou legitimací a záhy se zde stal nejvýraznějším zástupcem křídla marxisticky orientovaných studentů.
…respekt některých spolužáků a pedagogů vůči němu se postupně proměnil spíše v obavu,…
Roku 1948 s únorovým převratem a nastolením režimu komunistické strany Neumannův kariérní vzestup začal nabírat na obrátkách a respekt některých spolužáků a pedagogů vůči němu se postupně proměnil spíše v obavu, která se v některých případech ukázala jako oprávněná: na přelomu čtyřicátých a padesátých let například nekompromisním marx-leninským postojem negativně zasáhl do kariérního osudu Václava Mencla.
Neumannův badatelský zájem se od dob jeho studií orientoval několikerým směrem. Zprvu to bylo především zaujetí rudolfinským uměním, jak dokládají jeho nepublikované seminární práce, o něco později plně zhodnocené ve zpracování fondu Obrazárny Pražského hradu. Neumann však věnoval pozornost i umění 19. století, zejména malířství (viz jeho studie o Mikoláši Alšovi), a soudobému umění (s některými umělci ho pojilo osobní přátelství). Stěžejním tématem jeho díla se však beze sporu stala česká barokní malba. Barokistická byla již jeho absolventská práce Z dějin malířství 17. století v Čechách: Barokní realismus a J. Heintsch, kterou — jak sám tvrdil — na Matějčkovu žádost rozpracoval do podoby habilitačního spisu Malířství XVII. století v Čechách: barokní realismus, vydaného roku 1951 knižně v podobě reprezentativní monografie. Neumannova kniha definující z pozice marxistické uměnovědy „barokní realismus“ jako výraz pokrokovosti a angažovanosti barokních umělců představovala v tehdejší době první pokus o důslednou aplikaci marx-leninské teorie umění do české uměleckohistorické vědy a tím snahu o založení českého marxistického dějepisu umění, který se měl po roce 1948 stát závaznou, tehdy jedinou možnou a správnou metodou dějin umění v Československu.
Strmě začala stoupat i Neumannova pedagogická kariéra. Do pozice pedagoga na pražské katedře dějin umění se vypracoval záhy po ukončení vlastního studia. Od roku 1950 byl přímo pověřen vedením semináře dějin umění po nemocném Antonínu Matějčkovi, rok poté se habilitoval a stal se tajemníkem katedry — bylo mu tehdy 26 let. V téže době začal také pravidelně vést přednášky a semináře. Po Oldřichu J. Blažíčkovi, jenž byl nucen v roce 1951 katedru z politických důvodů opustit, tak Neumann přebral výuku barokního umění. Své role se nicméně ujal zodpovědně — od druhé poloviny padesátých let postupně začal opouštět dřívější ideologické pozice a seznamoval studenty i s jinými tehdy aktuálními umělecko-historickými přístupy, než byla marxistická uměnověda.
Neumannova kariéra stoupala velmi rychle, jak díky jeho nezpochybnitelné umělecko-historické erudici, tak v nemalé míře díky jeho politickému profilu.
Přednášel jak obecné okruhy: Úvod do dějin umění, Evropské renesanční umění, Evropské barokní umění, České umění 17. a 18. století nebo České umění 19. století, tak ale i přednášky speciální, často v délce jednoho semestru, které tématem odrážely konkrétní badatelské úkoly, jimiž se v dané době zevrubně zaobíral. Přednáška Mladý Mikoláš Aleš byla dozvukem Neumannových alšovských bádání, publikovaných časopisecky i knižně. Přednáška Dílo Petra Brandla odrážela jeho soustavnou práci na Brandlově monografii, stejně tak přednášky Benátské malířství, České malířství 17. a 18. století či Barokní architektura v Čechách byly vždy odrazem konkrétních studií a badatelských aktivit, jimž se v té či oné době intenzivně věnoval. Vedle toho vedl se studenty praktická cvičení v rozboru a určování výtvarných děl na exkurzích po pražských výstavách, a zvláště po obrazárnách českých a moravských zámků (Nelahozeves, Mělník, Kroměříž, Hradec u Opavy) — zde se mohli studenti seznámit i s Neumannovou znaleckou metodou.
Neumannova kariéra stoupala velmi rychle, jak díky jeho nezpochybnitelné umělecko-historické erudici, tak v nemalé míře díky jeho politickému profilu. Obojí dohromady mu od roku 1960 zajistilo zisk pozice ředitele Ústavu pro teorii a dějiny umění na Československé akademii věd. Od té doby se jeho působení na pražské katedře dějin umění v šedesátých letech dostalo na druhou kolej. Sice dále vyučoval, vedl semináře, exkurze a závěrečné práce, jeho manažerská a vědecká činnost na Akademii věd ho ale vedle toho plně vyčerpávala, a přitom mu poskytovala přeci jen velkorysejší zázemí pro jeho badatelské aktivity než katedra.
…bylo mu umožněno cestovat do zahraničí, kde mohl navázat nové kontakty s předními odborníky, komparovat výtvarný materiál a prezentovat před zahraničním publikem své badatelské výsledky…
V roce 1963 byl dokonce nucen zažádat o uvolnění z výuky na katedře z důvodu časově náročného a intenzivního výzkumu Obrazárny Pražského hradu. Ten sehrál v jeho kariéře klíčovou roli. Zpracování fondu obrazárny získalo Neumannovi a s ním i československému dějepisu umění mezinárodní renomé, které ještě potvrdila konference k výzkumu v roce 1965. Při zpracování sbírky zaměstnával Neumann i některé své studenty z katedry, později přední odborníky na rudolfinské umění, jako byla např. Eliška Fučíková. Za účelem důkladného zhodnocení fragmentu historické galerie Pražského hradu mu bylo také velkoryse umožněno, tak jako málokterému historikovi umění v té době, cestovat do zahraničí, kde mohl navázat nové kontakty s předními odborníky, komparovat výtvarný materiál s fondem na Pražském hradě a prezentovat před zahraničním publikem své badatelské výsledky.
Ačkoliv zhodnocení pražské hradní sbírky starých mistrů patřilo k Neumannovým nejznámějším a největším zásluhám, nelze z téže doby opominout také jeho atribuce italských obrazů z arcibiskupských sbírek v Olomouci, Kroměříži a z dalších zámeckých obrazáren. Právě nejcennější dílo kroměřížské obrazárny, proslulý Tiziánův pozdní obraz Apollon a Marsyas se stalo Neumannovým celoživotním badatelským zájmem. Obrazu věnoval několik studií, z nichž hned ta první z roku 1962 je považována za jednu z jeho nejpozoruhodnějších uměleckohistorických statí. Vedle toho pracoval i na publikacích, jež mají charakter vědecko-populární, seznamující čtenáře s předními osobnostmi evropské malby, jako byl Caravaggio, Auguste Renoir či Pieter Bruegel.
V průběhu šedesátých let se tak Neumann dostal na vrchol své vědecké kariéry. Z Ústavu pro teorii a dějiny umění ČSAV vybudoval prestižní uměleckohistorické pracoviště známé i ve světě. Hojně publikoval a k tomu zastával velké množství funkcí, což mu na druhou stranu často ubíralo energii na badatelskou a pedagogickou práci. Vedle Jiřího Kotalíka představoval jednu z nejvlivnějších osobností českého dějepisu umění u nás. Navíc svým kladným postojem k trendům uměleckohistorického bádání přicházejícího ze zemí mimo sféru Sovětského svazu, ale i ochrannou rukou nad „politicky nedůvěryhodnými“ pracovníky tehdejšího ÚTDU, jako by splácel svůj dluh z padesátých let. To jen potvrzuje skutečnost, že se v šedesátých letech hlásil k reformním proudům české společnosti usilujícím o demokratické změny a směřujícím k tzv. pražskému jaru.
Proto se také Neumannovo postavení po vpádu vojsk Varšavské smlouvy radikálně změnilo. Jelikož se v rámci normalizačních prověrek odmítl distancovat od reformních myšlenek pražského jara, byl zbaven členství v KSČ a pro režim se jeho působení ve vrcholných vědeckých a kulturně-politických funkcích nadále stalo nepřípustným. V roce 1970 byl nucen opustit ústav na Akademii věd, jenž deset let úspěšně řídil. Se ztrátou této funkce mohl snad ještě počítat, o to hůře se však smiřoval s tím, že mu byla znemožněna také pedagogická činnost na katedře. Přednášky a semináře mu byly zastaveny „pro nedostatek politické důvěry“, neboť by negativně ovlivňoval „odpovídající profil posluchačů dějin umění“. Až na krátkodobé výjimky Neumann už na katedře nepůsobil. Své zázemí nakonec našel v Národní galerii, pod vedením Jiřího Kotalíka, jenž mu vycházel v jeho badatelských aktivitách vstříc. Navzdory tvrdému postihu, jakým bylo vyloučení z KSČ, mohl Neumann nadále působit ve svém oboru. Řada jiných intelektuálů vyloučených z KSČ toto štěstí neměla a často končila v pozicích manuálních pracovníků. Neumann se v Národní galerii realizoval rozsáhlou výstavou a zpracováním katalogu Karla Škréty. Jinak však nemohl publikovat tak, jak si představoval: dlouho připravované monografie o M. L. Willmanovi a J. K. Liškovi kvůli režimním zásahům nikdy nespatřily světlo světa.
Vedle svých aktivit v Národní galerii, které jej však zcela neuspokojovaly, působil Neumann i na poli obchodu s uměleckými díly, což se mu v polovině osmdesátých let stalo osudným. Byl odsouzen za trestný čin spekulace a ve vězení strávil čtyři roky. I když s převratem v roce 1989 nalezl Jaromír Neumann chuť znovu vstoupit do centra umělecko-historického dění a pracovat na projektech, jež nemohl v předchozí etapě svého života realizovat, nebylo mu to umožněno — jeho problematická minulost a pokročilý věk ho z centra dění zákonitě odsunuly. Ani k výuce na katedře se již nikdy nevrátil, ačkoliv je patrné, že mu velmi záleželo na tom, aby mohl své znalosti a zkušenosti z oblasti barokní malby a italského malířství předávat dál.
S nuceným odchodem z katedry odešel významný pedagog a přední odborník na barokní malířství, české i světové, jehož se ani dnešnímu Ústavu nepodařilo dosud plně nahradit.
Neumann spojil s katedrou dějin umění čtyři roky studia a dvacet let pedagogické činnosti. Ačkoliv na něj zůstávají rozporuplné vzpomínky — přirozeně více z řad jeho spolužáků ze složité doby přelomu čtyřicátých a padesátých let než z řad pozdějších studentů —, nedá se mu upřít řada kvalit, které z něj činí i z dnešního pohledu inspirativního pedagoga. Byl zejména skvělým řečníkem. Jeho květnatá mluva a sugestivní až senzuální popisy obrazů byly typické nejen pro psané texty, ale i pro přednášky, jež tehdy musely být pro studenty nejen poutavé, ale i poučné z hlediska jeho schopnosti formulace. Se znalectvím obrazů, jímž Neumann disponoval jako jeden z mála českých historiků umění a o němž se říká, že jako metodě se mu nelze naučit, se mohli studenti seznámit při exkurzích po galeriích a zámeckých obrazárnách, kde je učil pracovat v přímé konfrontaci s uměleckými díly. I když nelze hovořit o žádné „Neumannově škole“, vychoval ve svých seminářích zejména od druhé poloviny padesátých let řadu odborníků na manýristické, barokní ale i moderní umění, kteří se k němu dodnes hlásí a jeho působení považují pro sebe za zásadní a formativní (Jan Kříž, Eliška Fučíková ad.). S Neumannovým nuceným odchodem z katedry na začátku sedmdesátých let odešel významný pedagog a přední odborník na barokní malířství, české i světové, jehož se ani dnešnímu Ústavu pro dějiny umění FF UK nepodařilo dosud plně nahradit.
