Osobnost význačného barokního badatele Pavla Preisse je s pražskou katedrou dějin umění neodmyslitelně spjata, a to i přesto, že mu minulý režim pedagogickou činnost na filozofické fakultě zcela znemožnil. Již roku 1971 byl po krátkém fakultním působení zproštěn práva přednášet a na univerzitní půdu se mohl vrátit až po roce 1989. Své poznatky v devadesátých letech předával studentům nejen pražské, nýbrž i vídeňské univerzity v cyklu přednášek věnovaných českému baroknímu malířství a umění manýrismu.
Pavel Preiss se narodil v Praze jako syn Dimitrije a Emilie Preissových do rodiny slavné české spisovatelky Gabriely Preissové, po níž bezpochyby zdědil také literární talent. Kultivované rodinné prostředí ovlivnilo jeho náklonnost k umění, v níž ho soustavně podporovala především matka. V době studií na II. státním československém gymnáziu na Královských Vinohradech projevil o dějiny umění vážný zájem, který se ještě prohloubil setkáním s tehdejším pracovníkem Národního muzea Janem Květem. Hned po skončení totálního nasazení, v zimním semestru roku 1945, nastoupil na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, aby se věnoval dějinám umění a klasické archeologii.
Především k Cibulkovi choval zvláštní náklonost, přestože badatelsky tíhnul k jinému období.
Poválečná léta na univerzitě nebyla snadná. Po svém znovuotevření se potýkala s enormním náporem studenstva, kterým trpěli především pedagogové, již se posluchačům nemohli dostatečně věnovat a strachovali se tak o jejich profesní uplatnění. Také z tohoto důvodu nakládá Pavel Preiss opatrně s tím, ke komu se hlásí jako žák, a to i přesto, že ho učily takové osobnosti, jako Růžena Vacková, Jindřich Čadík, Antonín Matějček, Jan Květ, Václav Mencl či Josef Cibulka. Především k poslednímu jmenovanému choval zvláštní náklonost, přestože badatelsky tíhnul k jinému období. Rozuměl si s ním lidsky a dokázal ocenit jeho nebývalý zájem o studenty. Byl to právě prof. Cibulka, který si Preisse nejprve zvolil za tzv. demonstrátora a později za pomocnou vědeckou sílu. Zároveň mu umožnil publikovat jeho první článek. Na katedře se Preiss setkal také se svým pozdějším tchánem Oldřichem J. Blažíčkem, kterého poté na postu odborného asistenta nahradil Jaromír Neumann. Přátelské pouto jej v době studií pojilo i se starším kolegou Dobroslavem Líbalem.
S nástupem komunismu k moci došlo na fakultě ke změnám poměrů, které ovlivnily životy mnohých studentů. Také Pavel Preiss si byl vědom tíživé politické situace, a proto se snažil studium co nejdříve ukončit. Roku 1949 předložil dvoudílnou rigorózní práci na téma Barokní ilusivní malba architektur v Čechách a její slohový vývoj a 2. prosince společně se spolužákem Jiřím Mašínem získal doktorát. V závěru studia z podnětu prof. Cibulky publikoval článek „Zničené Reinerovy fresky v Hochbergově kapli ve Vratislavi“, v němž částečně předznamenal svůj zájem o jednu z klíčových postav českého barokního malířství.
Následující léta Preissovu vědeckou činnost zcela ochromila, neboť byl v září 1950 povolán do Pomocných technických praporů (PTP), kde zůstal do 31. prosince 1953. Ukončení služby s sebou přineslo nejistotu, zda se bude moci ke svému oboru vůbec vrátit. Pomocnou ruku mu tehdy podal doc. Blažíček, díky němuž se dostal do Národní kulturní komise, později Státní památkové správy. Společně s Jaromírem Homolkou poté inventarizovali a katalogizovali fondy státních zámků. Zdánlivě fádní práce ve skutečnosti nabízela mladým badatelům mimořádné objevy, díky kterým se brzy Preissova publikační činnost bohatě rozrostla.
Po letech strávených v Národním muzeu se Preissovi v roce 1961 konečně otevřely dveře do Národní galerie.
Státní památkovou správu se mu opouštět nechtělo. Nakonec tak ale z existenčních důvodů učinit musel. Roku 1956 nastoupil do oddělení historické archeologie Národního muzea, kde se znovu věnoval především inventarizaci sbírek a ve svém volném čase umění 17. a 18. století. Na toto období vzpomíná jako na čas nejhlubšího politického stínu. Přesto se mu tehdy (i díky podpoře ředitele muzea Vladimíra Denksteina) podařilo vydat rozsáhlou, dlouho nepřekonanou studii o Janu Quirinu Jahnovi a významnou stať k Arcimboldovu dvojportrétu Rudolfa II. Po letech strávených v Národním muzeu se Preissovi v roce 1961 konečně otevřely dveře do Národní galerie. Nechtělo se mu však zanevřít ani na akademické ambice, a proto v následujícím roce odevzdal na katedře dějin umění FF UK kandidátskou disertační práci na téma Západočeský rokokový freskař František Julius Lux.
Pavel Preiss nikdy nevstoupil do KSČ, stejně jako roku 1962 nepřistoupil na nabízenou spolupráci s StB. Trvalo proto několik let, než se mu vzhledem k „buržoaznímu původu“ a neochotě spolupracovat s režimem podařilo získat další vědeckou hodnost. V roce 1965 sice na FF UK předložil habilitační práci o Václavu Vavřinci Reinerovi, ale docentem byl jmenován až roku 1969, v podstatě na poslední chvíli, protože po nástupu nového, normalizačního ministra školství už by to nebylo možné. Poté mohl působit na katedře dějin umění jako externí pedagog přednášející o umění manýrismu. Toto fakultní intermezzo však bylo ukončeno roku 1971, kdy byl od přednášek až do sametového převratu distancován. Dále se tak věnoval především své práci v Národní galerii.
Za zcela zásadní lze označit setkání s Mojmírem Horynou, které přerostlo ve výjimečné přátelství a oboustranný profesní obdiv.
Galerie byla pro Preisse v politicky bezútěšné době bezpečným přístavem. Zpočátku se musel spokojit s místem referenta vývozu, později mu však bylo umožněno profesně se uplatnit a pracovat na celé řadě výstav, včetně několika zahraničních. Setkával se zde s předními osobnostmi české uměnovědy 20. století, s Oldřichem J. Blažíčkem, V. V. Štechem, A. Kutalem, D. Líbalem nebo E. Pochem, s nímž později vydal knihu Pražské paláce. Ovšem za zcela zásadní lze označit setkání s generačně mladším Mojmírem Horynou, které přerostlo ve výjimečné přátelství a oboustranný profesní obdiv, o čemž svědčí nejen vzpomínky pamětníků, ale také texty ve sborníku Album amicorum a v Preissových memoárech Na co si ještě vzpomenu.
Pavel Preiss v Národní galerii působil téměř čtyřicet let (1961–2000). Vypracoval se až na vědeckého tajemníka a později zastával pozici ředitele sbírky staré kresby. Podílel se na vzniku mnoha expozic i výstavních katalogů, a když mu to situace umožnila, věnoval se také vlastní publikační činnosti. Na základě jeho habilitační práce tak vznikla klíčová monografie Václav Vavřinec Reiner (1970), dále do dnešních dnů uznávaná publikace Panoráma manýrismu (1974), za níž byl Preissovi roku 1983 udělen titul doktora věd (DrSc.). V roce 1981 ji následovala kniha Boje s dvouhlavou saní, která je věnovaná jedné z předních osobností celoevropského baroka Františku Antonínu Šporkovi a která se stala zásadním a v mnoha ohledech dosud nepřekonaným příspěvkem k poznání kulturně společenských a myšlenkových reálií vrcholného baroka. Tato monografie se setkala s pozitivním ohlasem nejen v uměleckohistorických, ale i v historických kruzích a dočkala se, stejně jako monografie o Reinerovi, druhého rozšířeného vydání. Podobného zájmu se dostalo také pragensiálně laděnému dílu Italští umělci v Praze (1986), které dlouhodobě platilo za základní literaturu k umění raného baroku v Čechách.
…aby ve Vídni jako první Čech od dob Maxe Dvořáka přednášel o českém barokním malířství.
Po pádu komunistického režimu se Pavel Preiss, tehdy ještě naplno zaměstnán v Národní galerii, nárazově objevoval na katedře dějin umění jako člen komise při rigorózních řízeních, a především jako náhrada za nemocného profesora Horynu. Pokračování přerušené akademické dráhy se naplno dočkal až roku 1992, kdy byl za tehdejšího děkana Jaromíra Homolky jmenován profesorem. Záhy po svém návratu na fakultu byl pozván na jednosemestrální pobyt do Vídně (1993–1994), aby zde v roli hostujícího profesora (s povinnostmi a právy řádného profesora) a jako první Čech od dob Maxe Dvořáka přednášel o českém barokním malířství. Stejnému tématu se věnoval na ÚDU FF UK, kde v letech 1992–2001 vedl uměleckohistorické cvičení z barokního malířství. Vzpomínky tehdejších studentů však hovoří o širším spektru Preissovy působnosti. Kromě barokního malířství přednášel také o umění manýrismu a byl často přítomen na barokním semináři prof. Horyny. Tyto společné semináře dodnes platí za „památné“, zvláště ty, které se konaly v Tróji či v Klementinu.
Mimořádným přínosem Preissovy pedagogické působnosti byla pro studenty umělecko-historická cvičení, která se pořádala přímo v Národní galerii. Před vybraným obrazem staré sbírky byl přednesen referát, po němž následovala Preissem řízená diskuse studentů. Ty Preiss vedl k důsledné deskripci a rozkrývání díla „vrstva po vrstvě“, což napomohlo potřebné interpretaci. Na Preisse-pedagoga vzpomínají studenti s velkou úctou a zároveň popisují jeho kolegiální přístup, otevřený zájem o témata všeho druhu a přátelskou povahu.
Pavel Preiss oboru nezůstal nic dlužný a svá studia zaznamenal v řadě monografií a studií, jejichž výčet zahrnuje téměř tři sta padesát titulů. Jeho texty vynikají jazykově vytříbeným stylem a mají často charakter poutavého vyprávění a úvah zohledňujících celkový kontext vzniku díla či života umělce. Základním východiskem pro něj bylo vždy umělecké dílo, které si „samo kladlo otázky a určovalo metodu“, k níž se vědecky uchýlil. Přílišnou tendenci k formulování apriorní metodologie někdy považoval přímo za samoúčelnou a vzhledem k dílu i silně zkreslující. Proces poznání nikdy nebyl ochoten předem určit osnovou. Zásadně se však opíral o historické prameny, zohledňoval dobové souvislosti kulturně-politické povahy, vnímal problematiku vzniku díla v souladu s tehdejší duchovní atmosférou. Mnohdy mu proto bylo vyčítáno přílišné kulturně-historické zaměření. Nutno podotknout, že Preiss zpracoval komplexně a v celé šíři české barokní malířství i s jeho evropskými přesahy a zároveň věnoval monografii hned několika jeho stěžejním představitelům (Kern, Liška, Reiner, Lux, Palko, Molitor).
…byl opakovaně oslovován zahraničními badateli, aby se podílel na významných mezinárodních projektech.
Vzhledem ke své jazykové výbavě zohledňoval vždy i hůře dostupnou zahraniční literaturu, přátelil se s předními historiky umění mimo české země a snažil se během své činnosti v Národní galerii představit umění českého manýrismu a baroka na mnoha zahraničních výstavách. „Světovost“ umělců jej zajímala i v jeho vlastních pracích, a proto tvůrce nikdy neopomněl představit v evropském kontextu. Díky tomu byl opakovaně oslovován zahraničními badateli, aby se podílel na významných mezinárodních projektech. Věhlas českého umění šířil za hranicemi i svým působením na vídeňské univerzitě a dále konferenčními přednáškami v Německu, Anglii, Francii, Spojených státech amerických, Itálii, Portugalsku a Mexiku.
Politická situace minulého režimu neumožnovala, aby Preissovo pedagogické působení na FF UK odpovídalo jeho významu jako historika umění. Předpoklady k němu přitom měl i jako strhující řečník. Přesto svým pedagogicko-odborným působením v Národní galerii a zároveň mimořádně bohatou publikační činností významně ovlivnil nahlížení na barokní kulturu v českých zemích. Do dnešních dnů se při každé možné příležitosti, i přes své těžké zrakové postižení, věnuje studentům a badatelům oboru, pro nějž vždy žil a dýchal.