Roman Prahl patří mezi přední znalce dějin umění v Čechách „dlouhého“ 19. století, což dokládá jeho rozsáhlá bibliografie i další odborné a pedagogické aktivity. Od mládí se zabýval uměním, a to nejen po teoretické, ale i po praktické stránce, o čemž svědčí jeho studium na Střední odborné škole výtvarné, po jejímž absolvování se rozhodl pro studium dějin umění, tehdy vypsané jako dvouoborové v kombinaci s estetikou. Během vysokoškolského studia jej z pedagogů nejvíce ovlivnil Petr Wittlich svými přednáškami a semináři zaměřenými na přelom 19. a 20. století. To dokládá i téma Prahlovy diplomové práce o teorii ornamentu na přelomu 19. a 20. století, uznané za rigorózní.
Už závěrem studií byl přijat jako externí spolupracovník Ústavu teorie a dějin umění ČSAV, smlouva mu však poté nebyla z politických důvodů obnovena. Posléze dva roky působil na pražském středisku památkové péče, kde se zabýval dokumentací a vyhodnocováním umělecky a kulturně významných náhrobků na řadě městských hřbitovů. Šlo o součást tehdejšího širšího projektu, který sice nedospěl do závěrečné oficiální podoby, nicméně pro Prahla byla tato práce a obecněji i spolupráce s památkáři do budoucna podnětná a později vyústila do podoby významných publikací o funerální plastice 19. století.
Výsledkem Prahlova badatelského úsilí bylo brzy několik výstav, z nichž je třeba zmínit výstavy věnované Pirnerovi a Waldhauserovi…
V roce 1977 začalo významné a dlouholeté období jeho odborné činnosti spojené s působením v oddělení českého umění 19. století Národní galerie v Praze, jež mu díky zdejší prvořadé sbírce umožnilo důvěrné seznámení s obrazovým materiálem. Výsledkem zdejšího Prahlova badatelského úsilí bylo brzy několik výstav, z nichž je třeba zmínit zejména výstavy věnované Maxi Pirnerovi a Antonínu Waldhauserovi, dvěma osobnostem do té doby nedostatečně zhodnoceným, a přehledovou výstavu věnovanou tzv. salonnímu umění, která se zasloužila o docenění této dlouho přehlížené a podceňované tvorby.
V rámci své práce na těchto výstavách a dalších výzkumech mohl Prahl využívat soudobé standardy zahraničního výzkumu umění 19. století s důrazem na pozice umělců a jejich tvorby na dobové scéně. Kulturně-politická konstelace, která po roce 1980 nastala ve vedení Národní galerie a Ústavu teorie a dějin umění ČSAV, umožnila pořádání mezioborových sympozií neuskutečnitelných původně v Praze, avšak vítaných v Plzni v rámci výročního Smetanova festivalu — Prahl k tématům těchto sympozií připravil i několik výstav. Rovněž v Praze samotné se od konce sedmdesátých let načas věnoval výstavním prezentacím tvorby některých svých uměleckých současníků i starších osobností mimo okruh oficiální kulturně – politické scény.
Díky získané erudici měl Roman Prahl od poloviny osmdesátých let možnost podílet se na kapitolách připravovaného dvousvazku Dějin českého výtvarného umění věnovaného tvorbě 19. století — který však vyšel až se zpožděním v roce 2001. Obě témata, krajinářství a tvorba tzv. generace Národního divadla, patřila k jeho základním a rovněž později je dál rozvíjel.
Podílel se na obnovení činnosti S.V.U. Mánes a také odborně se víckrát vrátil k „prehistorii“ či rané historii modernismu v Čechách.
Změna politického režimu v roce 1989 umožnila Prahlovi na jeho dosavadním pracovišti i mimo něj mnohostranné angažmá. V Národní galerii tehdy prosadil založení jejího Bulletinu a v širším odborném prostředí přispěl k založení Uměleckohistorické společnosti (v jejím výboru pak inspiroval a spolupořádal oba první sjezdy českých historiků umění v letech 2003 a 2007). Podílel se na obnovení činnosti Spolku výtvarných umělců Mánes a také odborně se víckrát vrátil k „prehistorii“ či rané historii modernismu v Čechách.
Své dlouholeté pedagogické působení na Ústavu pro dějiny umění FF UK zahájil v roce 1994 jako odborný asistent, o sedm let později byl jmenován docentem a o dalších pět let později profesorem pro dějiny umění. Jeho pedagogická činnost související s rozvojem univerzitního Ústavu pro dějiny umění se od počátku vyznačovala jeho příznačným smyslem pro spolupráci a autorský podíl na výzkumech i pro týmovou spolupráci, která tehdy už začala i v českém prostředí patřit k obecněji uznávaným standardům oboru. V tomto smyslu uměl nadchnout své studenty i další kolegy a kolegyně k účasti na řadě důležitých projektů.
První z nich, Volné směry. Časopis české secese a moderny (1994), uvedl v našem prostředí výzkum časopisů umění a další nakladatelské činnosti se zaměřením na umění a výtvarnou kulturu. Prahlovy další studie k přelomu 19. a 20. století se rovněž týkaly tehdejšího „uměleckého provozu“ i jeho zahraničních souvislostí. Na chronologicky opačném konci inspiroval široce založený výzkum tvorby pozdního 18. a raného 19. století pojednávané dosud jen nesoustavně, příp. jen monograficky, s hlavním výsledkem v několika významných publikacích. K širšímu záběru patří jeho studie podílu umění na tvarování krajiny a smýšlení novodobých umělců o významu umění či další o jejich společenské pozici, sebeorganizaci a komerčních aspektech jejich existence nebo o patronaci a sběratelství umění v 19. století.
V posledních letech jej především zajímá sledování vzájemných souvislostí mezi domácím a zahraničním uměleckým děním.
Od počátku svého pedagogického působení v Ústavu pro dějiny umění se Prahl ve svých přednáškách věnuje jak české, tak evropské umělecké scéně. V tradičně tříhodinovém pondělním odpoledním bloku se tak zájemci o 19. století mohou plně věnovat probírané látce. Ta je velmi různorodá, pro ilustraci lze zmínit přednášku Mezi kresbou, fotografií a grafikou nebo přednášku o české krajinomalbě. V posledních letech jej především zajímá sledování vzájemných souvislostí mezi domácím a zahraničním uměleckým děním. Zaměření semináře volí i s ohledem na obecněji aktuální témata (např. genderová problematika, umělecké dílo a jeho multiplikace, role dobové kritiky umění). Nověji obeznamuje účastníky semináře s tématy chystaných syntetických publikací k tzv. okrajovým aspektům umělecké tvořivosti. Přednášky a semináře jsou navzájem vždy úzce tematicky propojené a navazují na sebe. Zároveň bývají každoročně doplňovány o různé exkurze, ať už o ty menší, například po některé z výstav konajících se nejen v Praze, ale i v různých regionálních galeriích, tak i o větší exkurze.
Řada Prahlových studentů se zapojila do výzkumu umění 19. století, svůj zájem nicméně rozšířili i o umění současné. Patří mezi ně mj. Markéta Dlábková, Marie Fiřtová, Václav Hájek, Adam Hnojil, Kristýna Hochmuth, Ondřej Chrobák, Šárka Leubnerová, Pavla Machalíková, Anežka Mikulcová, Roman Musil, Petr Šámal či Lucie Vlčková.