Zaměřuje se především na dějiny českého výtvarného umění 40. až 80. let 20. století zasazených do širších místních i časových souvislostí. Jako badatelka i kurátorka v rámci výstavních projektů zpracovala řadu do té doby opomenutých témat a osobností, čímž významným způsobem ovlivnila dnešní pohled na české poválečné umění. Připomenout lze třeba výstavy uspořádané v GHMP a doprovozené obsáhlými publikacemi: Ohniska znovuzrození: české umění 1956–1963, Roky ve dnech: České umění 1945–1957 či Věci umění, věci doby: Skupina 42. V tisku je zásadní kniha Tak blízko, tak daleko. 1947–1960. České umění v mezinárodních sociokulturních souvislostech, kde spolu s Hanou Rousovou vyvádí české umění této etapy ze stereotypní představy o jeho izolaci.