Václav Mencl učil v ústavu a semináři pro dějiny umění relativně velmi krátce (1939–1951, navíc s přestávkou způsobenou uzavřením vysokých škol 1940–1945) a jeho stopa ve výuce dějin umění se proto může zdát zcela zanedbatelná. Dodnes je také nahlížen jako externista a postava pro dějiny oborové výuky na FF UK zcela marginální. Opak je ale pravdou. Jeho vstup do výuky v dramatické době na podzim roku 1939 a zejména v letech 1945–1951/52 a odezva jeho přednášek a s nimi spojených činností (propojení výuky a praxe), které naštěstí po vynuceném odchodu neustaly, ale pokračovaly mimo půdu FF UK i dále, ovlivnila několik generací studentů i jejich vysokoškolských pedagogů. Na jeho osudu se velmi jasně projevila úskalí dobových politických okolností i poněkud elitářského prostředí oborové výuky v Praze.
Mencl se narodil 16. ledna 1905 v plzeňské rodině stavitelů, kde se profese již po několik generací dědila u prvorozených synů spolu se jménem Václav. Jeho otec ing. Václav Mencl byl ředitelem stavebního úřadu v Plzni. Také Menclovi dva mladší bratři, Vojtěch a Jiří, se věnovali stavitelství.
Václav Mencl po ukončení reálky v Plzni odešel roku 1923 do Prahy studovat architekturu na ČVUT. Dějiny umění tam přednášeli v těch letech J. Cibulka a Z. Wirth, kromě toho navštěvoval semináře Vojtěcha Birnbauma, přítele a příbuzného jeho profesora Antonína Engela. Přes tyto pedagogy a přes žáka Maxe Dvořáka, Wladimíra Zalozieckého, s nímž odjel roku 1925 jako student dokumentovat dřevěné kostely na východní Slovensko, si Mencl osvojil základní principy vídeňské školy. Slovenská zkušenost mu pomohla mimo jiné zaujmout rovněž vlastní stanovisko ke sporu o východním či západním původu raně křesťanské architektury, který se rozhořel po vydání knihy Orient oder Rom Josefa Strzygovského.
Deset let strávených po absolutoriu ČVUT na Slovensku (1929–1939) v roli architekta-památkáře pro něj bylo nedocenitelnou školou. Zdokumentoval a prostudoval stavby církevní i profánní včetně urbanismu středověkých měst a lidové architektury. Při zaměřeních a stavebněhistorických a archeologických průzkumech si budoval základnu pro nové uchopení středověké architektury nejen skrze její formální stránku, ale přes její zakotvení v krajině, v místě historicky i geograficky definovaném, přes její funkci. Středověká města byla tématem jeho dizertace pro získání doktorátu technických věd (1937), rok nato mu byla udělena za habilitační spis o románské architektuře na Slovensku venia docendi z oboru dějin umění na FF Univerzity Komenského v Bratislavě, kde také začal učit. V Bratislavě se také setkal s elitou české intelligence, která tam odešla pomoci s budováním školství a kultury (Václav Chaloupecký, Jan Mukařovský, Josef Tvrdý, Jan Eisner, Jan Vilikovský ad.). Po událostech roku 1939 však byl v důsledku usnesení nové vlády propuštěn jako zaměstnanec české národnosti ze služeb Slovenského štátu a dnem 30. 4. zproštěn služby. Převzalo jej však ministerstvo školství a národní osvěty, které jej přidělilo k památkovému úřadu v Praze. V červnu 1939 děkan FF UK Antonín Matějček, ředitel ústavu a semináře pro dějiny umění, dovolil Menclovi na doporučení profesorského sboru FF UK převést k nim jeho bratislavskou habilitaci. Jeho doktorát věd technických byl rozhodnutím MŠNO uznán za rovnocenný s doktorátem filozofie a jeho pozoruhodná a rozsáhlá odborná činnost shledána užitečnou pro prospěch fakulty.
Tímto zahájil Václav Mencl ve svých 34 letech pedagogické působení na UK. Podle seznamu přednášek pro zimní běh 1939–1940 měl přednášet dvě hodiny týdně Českou a slovenskou gotickou architekturu v rámci vývoje umění středoevropského. V pátek měl mít se studenty dvě hodiny vycházek dle úmluvy. Vzhledem k událostem po 17. listopadu 1939 byl ale běh pozastaven. Z české Univerzity Karlovy se stala Deutsche Karls-Universität in Prag a z Matějčkova ústavu Kunsthistorisches Institut, jehož ředitelem byl prof. Karl M. Swoboda. V dopise K. M. Swobody děkanovi fakulty ze dne 13. 11. 1942 je Mencl zmíněn mezi šesti docenty v oboru dějin umění Čech a Moravy české Univerzity v Praze (Matějček, Okuněv, Květ, Pečírka, Mencl, Kovárna) a Swoboda u něj výslovně uvádí, že byl činný na Univerzitě v Bratislavě a publikoval řadu významných prací k umění na Slovensku, m.j. knihu o slovenské středověké architektuře a o středověkých městech na Slovensku.
Pro velký zájem musely být přednášky přeloženy do velké posluchárny. Za strohými názvy jeho cyklů se skrýval neobvykle živý výklad,…
Badatelsky se Mencl po návratu do Čech uvedl symbolicky v duchu Birnbaumova odkazu statí o románské architektuře a od roku 1940 se díky zaměstnání v památkovém oddělení MŠNO intenzivně věnoval sbírání materiálu jak k lidové, tak gotické architektuře a průzkumům v terénu. Jakmile se otevřely vysoké školy v mimořádném letním semestru 1945, navázal Mencl na svoji výuku z roku 1939. V zimním semestru (22. 10. 1945 — 15. 2. 1946) přednášel každé pondělí od 17 do 19 hodin v malé posluchárně v Břehové Dějiny středověké architektury v Československu. Opět také (jako jediný z přednášejících) nabídl studentům navíc vycházky dle úmluvy. V dalších semestrech pokračoval Dějinami české gotické architektury a Českou gotickou architekturou 14. století. Pro velký zájem musely být jeho přednášky přeloženy do velké posluchárny. Za strohými názvy jeho cyklů se skrýval neobvykle živý výklad, směřující k příčinám a smyslu předkládaných jevů ze světa architektury. Svědectví o tom podala jedna z jeho tehdejších studentek, Vlasta Dvořáková, která popsala jeho metodu velmi přesně: „S Menclem vkročil na fakultu objevitelský svěží duch, zanícený pedagog a nejen suverénní znalec umělecké topografie, ale navíc ještě vykladač funkce architektonického díla ve společnosti, v historii, v krajině, tíhnoucí nadto také k filozofii. Architektonickou tvorbu vykládal jako proces […] vzájemné vazby architektonických tvarů hmotných a prostorových nám nebyly odjinud známy a při pokusu užívat jich také u jiných učitelů jsme naráželi na nepochopení.” V jiném textu Dvořáková vyzdvihuje Menclův výklad nových koncepcí vývoje architektury a nástin světonázorových předpokladů tvorby, aby charakteristiku uzavřela lapidárním shrnutím: „Jeho metodologie se ukazovala od počátku jako ideově zaměřená, což […] představovalo naprostý protiklad neosobně chladné přesnosti, pedantického a akademického postoje těch profesorů, kteří hned při probírání francouzských románských škol nasadili pohřební výraz, který je neopustil ani po čtyřech semestrech.” Citace byla nutná, abychom pochopili počátky a důvody nevole některých členů katedry, která později vedla k ukončení jeho činnosti jako zdejšího pedagoga.
Mencl navíc neučil své studenty jen při přednáškách na fakultě. Nedocenitelnou praxí se stala jejich účast na všech akcích, které vedl jako památkář a respektovaný odborník: např. průzkum Pražského hradu a realizace výstavy k jeho dějinám, mapování středověkých měst pro Menclem iniciovaný projekt městských památkových rezervací, publikování výsledků jejich vlastních průzkumů v časopise Zprávy památkové péče, který v letech 1946–1950 redigoval. Jako odměnu za přípravu výstavy k dějinám Pražského hradu (1946) bylo uděleno Dobroslavě a Václavu Menclovým a studentům, kteří jim pomáhali, Kanceláří presidenta republiky na začátku roku 1947 stipendium na studijní cestu do jihozápadní Francie po stopách původu architektury Matyáše z Arrasu, která se nakonec uskutečnila i přes nečekané komplikace ze strany univerzity, respektive Menclových kolegů.
V letech 1947–1948 přednášel o české gotice doby Karlovy a Václavovy, následující dva semestry o pozdní gotice a počátcích renesance v zemích českých. Mezitím však vyšla jeho kniha Česká architektura doby lucemburské a vzápětí i její tvrdé ideologické odsouzení z pera dvou marxistických studentů, Jaromíra Neumanna a Miluše Jagrové (provdané Neumannové). Mencl je sice ještě uveden v zimním a letním semestru 1951–1952 s přednáškami o české architektuře 18. století a s Předpoklady vývoje středověké architektury evropské, ale jeho pedagogické působení zde oficiálně skončilo.
…na filmové fakultě koncipoval Mencl zcela jinak než na FF UK — nazval je Vývoj životního stylu. Vrátil se při nich k evropské architektuře a jejím kořenům.
Od roku 1949 začal externě přednášet na Univerzitě Komenského v Bratislavě, ale z politických důvodů skončil roku 1953 i tam. Jako bytostný pedagog však měl své „neoficiální” studenty dějin umění i nadále. Spolupracovali s ním jeho bývalí studenti a jeho vděčnými posluchači se stávali všichni, kteří se s ním pracovně setkávali při jeho cestách a práci v rámci zaměstnání ve Státní památkové správě (pozdějším Státní ústavu památkové péče a ochrany přírody) nebo soukromě v rámci konzultací.
Díky svým dřívějším stykům s filmaři byl v roce 1958 vyzván k přednášení na FAMU a od roku 1967 na DAMU, kterou vedl jevištní výtvarník František Tröster (1904–1968). Ten s Menclem studoval na ČVUT a znal ho i z Bratislavy, kde v letech 1934–1938 vyučoval na Škole umeleckých remesiel a začínal s režijní prací ve Slovenském národním divadle. Přednášky z let 1969–1974 na filmové fakultě, kde bylo od poloviny šedesátých let velké množství zahraničních studentů, koncipoval Mencl zcela jinak než na FF UK — nazval je Vývoj životního stylu. Vrátil se při nich k evropské architektuře a jejím kořenům. Pomohly mu k tomu též cesty na západ a jih Evropy, kam mohl díky spolupráci s filmaři vycestovat. Paralelně s tím vznikal i jeho dosud nepublikovaný text Dějiny evropské architektury. Na FAMU i na DAMU za ním chodili od počátku sedmdesátých let studenti dějin umění z FF UK a na jednu z exkurzí DAMU na Slovensko s nimi jel i jejich profesor (tehdejší docent) Jaromír Homolka a tato pro něj přelomová zkušenost jej přivedla k přemýšlení o architektuře, jež vyústilo do jeho pozdních prací o Petru Parléřovi a hradech Václava IV.
Mimo přednášky a exkurze se z těchto Menclových studentů dějin umění, FAMU a DAMU utvořil různorodý, proměnlivý a poměrně široký okruh žáků, kteří se s ním setkávali na soukromých seminářích, cestách a pobytech v Praze či na jeho letním bytě na Šumavě. Jedním z posledních, jenž za ním přicházel na konzultace a jemuž Mencl odkázal své názory a zkušenosti, byl Petr Macek, tehdy ještě student, který předává Menclův odkaz dnešním studentům dějin umění na FF UK a současně jde svým způsobem v jeho stopách i při svém působení v Národním památkovém ústavu. Vliv Václava Mencla na výuku dějin umění u nás byl tedy mnohem hlubší a zásadnější, než se dá vyčíst ze seznamů přednášek na FF UK, a prochází napříč generacemi díky jeho publikacím prakticky až dodnes.
Pro zhodnocení jeho metod pedagoga je instruktivní svědectví dvou jeho studentek. Eva Križanová, jež patřila k jeho bratislavským studentům z let 1950–1953, píše, že hlavními body Menclovy výuky byly: tektonika, přesný význam pojmů, vypuštění slovesa zdobit a popis stavby od celku k detailu vedený s takovou logikou, aby bylo možné podle něj objekt nakreslit. A výstižně podotýká, že logika vývoje architektury v jeho podání měla až matematickou přesnost.
Východiskem jeho interpretací byl vždy přirozený vhled architekta do analyzované stavby.
Helena Soukupová, nejvýraznější pokračovatelka Menclových tradic a jeho pražská studentka z let 1971−1978, charakterizovala jeho metodu komplexněji: „Při zpracování architektury rozlišoval tři roviny výkladu: první obsahovala souhrn všech pozitivních dat, od archivních zpráv a průzkumu vlastní stavby až po vybarvení půdorysu a stanovení historického vývoje objektu. Druhá byla rovina výtvarného smyslu: proč je výtvarná forma v dané době a na daném místě taková, jaká je. A třetí rovinou byla interpretace metafyzického smyslu: jaké ideje a jaká duchovní hnutí podmínila vznik a podobu výtvarného díla.“ Již z tohoto stručného hodnocení vyplývá, proč nelze jeho texty jednoduše srovnávat s dalšími badateli jeho generace, zabývajícími se podobnými tématy.
V čem byl Mencl “jiný”? Východiskem jeho interpretací byl vždy přirozený vhled architekta do analyzované stavby. Už tím, jak si ji měřil a kreslil, pronikal do její struktury i do způsobu myšlení jejího tvůrce. Nezanedbával její specifickou funkci a historické souvislosti, i když na ně nelze aplikovat kritéria, jež považuje za důležitá věda dnešní. Jeho práce o lidové architektuře přesahují přitom do antropologie, etnologie, sociologie; vycházejí z historické geografie a studia materiálu i technologií, jeho vlastní kresebná i fotografická dokumentace získává s časem na ceně. V tom všem byl jedinečný a v současné digitální éře o to vzácnější, protože neopakovatelný. I když od počátku horlivě studoval dostupnou historickou a oborovou literaturu, nevedl ve svých textech polemiku s ostatními názory, poznámkový aparát je více než skromný, někdy chybí zcela (v tom nebyl zpočátku ve své generaci osamocený). Využil privilegium „postavení na okraji”, mimo akademické dění, aby se soustředil na promýšlení vlastních konstrukcí dějinného vývoje architektury a odkrývání jeho smyslu. Dobové okolnosti této jeho izolovanosti nahrávaly. Nezpronevěřil se ani politicky, angažoval se ale vždy pro záchranu památek a předání zkušeností všem zájemcům. Nezlomily jej roky 1947–1953 ani normalizace sedmdesátých let, které prověřily charaktery mnoha osobností z oboru.
Vykročil z úzkého vymezení „českých dějin umění” k dějinám evropské architektury. Přistupujeme-li k němu s vědomím historiografického odstupu, musíme uznat, že jsou jeho texty dodnes čtivé a inspirující, i když v mnoha detailech současným stavem poznání překonané. Pokud by jen vršil historická fakta a detailní popisy staveb, měl by vysoký citační index a neproblémové hodnocení. Právě v jeho neortodoxních přístupech je však jeho jedinečnost a síla. Kritického zhodnocení celého jeho díla se však přeci jen asi nejlépe ujme generace nejmladší, nezatížená osobní zkušeností a tíhou vzpomínek.