Ačkoliv se jedné z nejvýznamnějších uměleckých period českých dějin umění, za níž je období 13. a 14. století obecně považováno, u nás věnuje nemalý počet odborníků zvučných jmen, zůstává mezi nimi postavení Hany Hlaváčkové poměrně ojedinělé. Je to především díky jejímu širokému záběru prohloubenému teologickými a filozofickými znalostmi, v němž umělecké dílo nahlíží jako součást duchovního světa dané doby, vedle toho ale také díky její skromnosti (či vědecké pokoře) v kombinaci s rafinovanou ženskou elegancí, jíž po mnoho let obohacuje českou medievalistiku a zastupuje tak její subtilnější větev.
Jako studentka dějin umění navštěvovala Patočkovy přednášky v dobách, kdy ještě směl na fakultě učit, a později také jeho bytové semináře.
S Ústavem pro dějiny umění je spjata nejen jako pedagožka, ale také jako jeho absolventka. Přitom dostat se na tento obor pro ni nebylo v tehdejší době z politických důvodů vůbec jednoduché. Matka Hany Hlaváčkové, rozené Urbanové, byla dcerou Juraje Slávika (1890–1969), někdejšího ministra vnitra v československé vládě v letech 1929–1932 a silného odpůrce komunismu, a její otec byl kardiolog. Možná proto její další kroky vedly na Střední průmyslovou školu chemickou, tzv. „Křemencárnu“, kde v roce 1958 úspěšně maturovala.
Humanitních zájmů se však nevzdala, celkem dvakrát usilovala o přijetí na obor filozofie. Ten však patřil na fakultě k ideologicky nejvíce zatíženým a střeženým, takže jeho brány zůstaly uchazečům s ne zcela vyhovujícím rodinným původem a „politickým profilem“ uzavřeny. Dostat se na dějiny umění bylo pro Hlaváčkovou přeci jen o něco snazší. Své zaujetí pro filozofii však neopustila. Jako studentka dějin umění navštěvovala Patočkovy přednášky v dobách, kdy ještě směl na fakultě učit, a později také jeho bytové semináře.
Svá studia na katedře ukončila v roce 1966 diplomovou prací O pojetí prostoru v české malbě 15. století, v níž už projevila svůj zájem o obecnější problémy ve výzkumu středověkého umění. Za svých studií měla možnost být žačkou předních českých historiků umění — medievalistů jako byl Jan Květ či Jaroslav Pešina, kteří zpočátku bezpochyby formovali její přístup ke středověkému vizuálnímu materiálu. Během studií na fakultě se seznámila také se svým budoucím manželem, historikem umění Ludvíkem Hlaváčkem, jehož jméno si ponechala i později. Po absolvování školy nastoupila na kratší dobu do Památníku národního písemnictví (PNP). Publikačně se poprvé prezentovala právě zhodnocením jeho fondů v rámci katalogů výstav — ať už se jednalo o polské malířství či francouzskou kresbu. Středověkému umění se zde však mohla věnovat jen okrajově.
Situace se změnila s rokem 1968, kdy Hana Hlaváčková nastoupila na pozici kurátorky sbírky starého umění Národní galerie v Praze na místo Josefa Šafaříka, který emigroval do Itálie. Strávila zde 22 let. I přes nepřízeň politických okolností, kdy byla komunistickým režimem považována za „politicky nespolehlivou“, což se potvrdilo zejména poté, co její manžel podepsal Chartu 77, si dokázala místo v Národní galerii udržet a zůstat ve styku s cenným uměleckohistorickým materiálem, který neustále vzbuzoval její badatelskou zvídavost. Nakonec zde setrvala až do roku 1990, kdy už se jí v nově nastoleném demokratickém režimu otevíraly další možnosti, jak své znalosti a specializaci ještě dále uplatnit.
Právě setkání s Josefem Myslivcem sblížilo Hanu Hlaváčkovou s tématem ikonografie východního křesťanství.
Zkušenost v Národní galerii a kontakty, které skrze tuto instituci navázala, byly pro její další směřování klíčové. V dobách komunismu — a zejména v období tzv. normalizace — šlo o instituci, do níž se uchýlila řada významných historiků umění, kteří z politických důvodů nemohli nadále zastávat významnější vědecké či pedagogické funkce na vysokých školách či v Akademii věd. Hlaváčková, která byla částečně sama důkazem této neblahé praxe, tak měla možnost zde spolupracovat například s otcem Bonaventurou Boušem (1918–2002), předním znalcem křesťanské ikonografie, který byl režimem jako aktivní teolog a nepohodlný křesťanský intelektuál pronásledován. Těžce postižený politickou perzekucí byl také Josef Myslivec (1907–1971), přední a v tehdejší době snad jediný odborník na východokřesťanskou ikonografii u nás. Právě setkání s Josefem Myslivcem realizované v rámci vzájemné spolupráce na přípravě výstavy staroruských ikon ze sbírek Národní galerie a ČSAV pro středočeskou galerii v Litoměřicích, sblížilo Hanu Hlaváčkovou s tématem ikonografie východního křesťanství.
Během svého působení v Národní galerii se také dokonale a do detailu seznámila s jejími obrazovými sbírkami a fondy, což do budoucna náležitě vědecky zúročila. Dokladem toho je řada studií, z nichž studie o Mostecké madoně napsaná spolu s Hanou Seifertovou patří po metodologické a obsahové stránce mezi nejobjevnější texty o vztahu středověké vizuality a mentality u nás. Ještě dříve si získal pozornost odborné veřejnosti příspěvek „Časovost obrazu jako míra jeho kultovosti“ (1981), původně přednesený v rámci konference o interpretaci uměleckého díla na katedře dějin umění FF UK, v němž na základě své filozofické erudice prokázala, že formálními prostředky dosažená strnulost a frontalita ve zpodobení postav na středověkých obrazech nebyla jen obecnou snahou o výraz spirituality, ale především vyjádřením časového charakteru obrazu, který bezprostředně souvisel také s mírou jeho kultovosti. Jejího podnětného konferenčního příspěvku si tehdy všiml i Josef Krása, který si ho vyžádal jako odbornou studii pro časopis Umění.
…dokázala metodicky nově uchopit středověký obraz také jako kultický předmět, nikoliv jen jako formálně a stylově zařaditelný artefakt, jež je dílem neznámých středověkých mistrů.
K takovým interpretacím dovedla z velké části Hanu Hlaváčkovou právě její teologicko-filozofické znalosti i vědomí rozdílnosti západokřesťanské a východní spirituality, na jejichž základě dokázala metodicky nově uchopit středověký obraz také jako kultický předmět, nikoliv jen jako formálně a stylově zařaditelný artefakt, jež je dílem neznámých středověkých mistrů. Právě snaha interpretovat obraz se zřetelem k jeho funkci v duchovním žitém světě, poznatelném jak skrze textové prameny, tak také skrze dobovou liturgickou praxi a na pozadí široce vymezených kulturně-historických reálií, nám dovoluje řadit její přístup do větve kulturně-historicky orientované ikonologie.
Daleko více než východokřesťanskému umění se však Hana Hlaváčková toužila věnovat umění středověku v českých zemích. Kromě analýzy české deskové malby spěl její zájem také k pochopení specificky středověkého media, jež představují iluminované rukopisy, vyžadující ze strany badatele přístup obohacený o hlubší reflexi vztahu mezi obrazem a slovem — který Hlaváčková akcentovala vlastně již ve svých dřívějších textech. Rukopisy se ale mohly stát hlavním předmětem jejího bádání až v nově nastolených demokratických podmínkách po roce 1989, kdy konečně získala do té doby odpíraný přístup do archivů. Hlaváčková zde nepochybně navázala na badatelská témata další významné osobnosti českých dějin umění, Josefa Krásy.
Pět let po Krásově smrti měla pak možnost pokračovat v jeho nedokončené práci na Ústavu dějin umění ČSAV (později AV ČR), kam nastoupila do oddělení středověku. Zde se vedle katalogizace a studia iluminovaných rukopisů zapojila i do projektů zkoumajících nástěnné malby na území Československa (od roku 1991 byla např. členkou Komise pro restaurování Karlštejna) nebo se účastnila významných mezinárodních konferencí středověkého umění (např. konference CIHA v Berlíně v roce 1992). Určitou dobu stála dokonce v čele oddělení starého umění.
Nakonec bylo přirozeným důsledkem událostí, že Hana Hlaváčková zakotvila jako pedagožka se specializací na středověké umění konečně také na Ústavu pro dějiny umění FF UK…
Své pedagogické kvality mohla plně uplatnit až po revoluci, a to hned na škole evropského významu, Sorosově Central European University (Středoevropské univerzitě), jejíž ambice tehdy v mnoha ohledech překračovaly provinciálnost českého prostředí, a proto zde nenašly během devadesátých let (zejm. ze strany českých politiků) stálou podporu. Setrvání v Praze se tak ukázalo být spíš jen jakousi krátkou epizodou v historii univerzity. Pro české vědce a historiky umění, kteří krátce po revoluci dostali jedinečnou možnost působit v internacionálním univerzitním prostředí přímo v Praze (vedle Hany Hlaváčkové zde přednášeli např. Tomáš Vlček, Lubomír Konečný a Ludvík Hlaváček) to však nebyla epizoda bez významu. Hlaváčková pak na univerzitě učila ještě po jejím přenesení do Budapešti.
Nakonec bylo jen přirozeným důsledkem zmíněných událostí, že Hana Hlaváčková zakotvila jako pedagožka se specializací na středověké umění konečně také na Ústavu pro dějiny umění FF UK. Od roku 1995, kdy zde získala pozici odborné asistentky, se jejím velkým tématem už natrvalo stala středověká malba v českých zemích. Zásadní příspěvek do dlouholeté diskuse o původním určení a rozmístění jednotlivých desek Vyšebrodského cyklu představovala její anglicky psaná studie Panel Paintings in the Cycle of the Life of Christ from Vyšší Brod, v níž vystavěla přesvědčivou tezi o pražském původu celého cyklu.
Ústředním tématem její odborné práce v posledních letech, o němž pravidelně přednáší a publikuje, jsou iluminované rukopisy české provenience, zvláště z doby přemyslovské a lucemburské, ať už z okruhu dvorského či církevního. Mnoha bývalým studentům v paměti zůstávají přednášky o knižní malbě v rukopisech Václava IV., která za sebou z hlediska významu bordurové výzdoby ale i v mnoha jiných aspektech (datace, obecný význam iluminací Václavovy bible aj.) zanechává stále otazníky vzbuzující značnou zvědavost historiků umění, detailními rozbory Hany Hlaváčkové ještě více podněcovanou. Ne nepodobný efekt mají i semináře „v terénu“, tj. uměleckohistorické výlety po pražských, ale i mimopražských kostelech a klášterech.
…získat dr. Hlaváčkovou jako oponentku obhajované práce je pro studenty vždy vítězstvím.
Závěrečné práce, které pak vznikají pod jejím vedením, jsou těmito exkurzemi často motivovány. Vedle vlastních seminářů zaměřených na umění středověku spolupracovala Hana Hlaváčková na Ústavu pro dějiny umění FF UK také s metodologicky obdobně zaměřeným Lubomírem Konečným, s nímž dlouhou dobu vedla Ikonografický seminář (dnes Seminář interpretace). Pro studenty přínosné, protože na ústavu do té doby svým formátem nezvyklé, byly také její komparativní přednášky z okruhu ikonografie západního a východního křesťanství, které vedla společně s předčasně zesnulým sociologem Liborem Konvičkou.
Hana Hlaváčková vychovala na Ústavu pro dějiny umění během své více než dvacetileté pedagogické činnosti řadu historiků a historiček umění, kteří se nadchli stejně jako ona (a také díky ní) pro iluminované rukopisy, deskovou malbu, východo- a západokřesťanská ikonografická témata. Jako vedoucí jejich závěrečných prací nikdy studenty netlačila tím či oním směrem, ani jim nepodsouvala, o čem mají psát či bádat. Navíc z opačné strany viděno, získat dr. Hlaváčkovou jako oponentku obhajované práce je pro studenty vždy malým vítězstvím. Dokáže totiž ocenit entuziasmus a zapálenost pro badatelská témata svých i cizích studentů a vždy jim může zaručit, že jim bude v odborné diskusi rovnocenným a chápavým partnerem.