Emanuel Poche se narodil roku 1903 na pražském Smíchově do rodiny c. k. poštovního úředníka. Již od dětství se zajímal o historii, hudbu a výtvarné umění — podle vlastních slov byly jeho nejmilejší knížkou Malé dějiny národa českého ilustrované. Místo jeho dětství a dospívání — Smíchov, později Královské Vinohrady — také podnítilo Pocheho celoživotní zájem o Prahu, její historii a památky. Po studiu reálného gymnázia na Královských Vinohradech nastoupil roku 1922 na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, a to na obor zeměpis, orientalistika, české a světové dějiny a dějiny umění. Navštěvoval zde dějepisné přednášky J. Pekaře, J. Šusty a J. V. Šimáka, ale také se věnoval čtyři roky egyptologii a dějinám Blízkého východu, kdy byl žákem F. X. Lexy, B. Hrozného a A. Musila, tedy světově známých představitelů oboru. Profesor Josef Pekař a Josef Šusta patřili do tzv. Gollovy školy české historie založené na pozitivistickém přístupu ke sledované problematice (oba se spolupodíleli mj. na vzniku Ottova slovníku naučného). Heuristika, práce s primárními nikoli sekundárními prameny a jejich kritické zhodnocení ovlivnilo i mladého Emanuela Pocheho.
Poche měl vynikající fotografickou paměť i výtvarné nadání, věnoval se kresbě a malování.
Dějiny umění studoval u Karla Chytila, který byl tou dobou ředitelem Ústavu pro dějiny umění, a Vojtěcha Birnbauma, zařadil se tak do druhé generace Birnbaumových žáků. Jako studenta jej ovlivňoval důraz K. Chytila na historická fakta, písemné prameny, námět uměleckého díla a analogie k dalším dílům i zájem V. Birnbauma o slohovou analýzu a ikonografii. Za své největší vzory v oboru považoval Z. Wirtha, V. V. Štecha a J. Cibulku. Poche měl vynikající fotografickou paměť i výtvarné nadání, věnoval se kresbě a malování. Již během studií působil na katedře dějin umění jako asistent V. Birnbauma (1926–1928). Studium dějin umění úspěšně dokončil roku 1927, kdy obhájil dizertační práci Uměleckohistorický vývoj chrámu sv. Jakuba v Praze. K obdobnému rozboru stavebního vývoje se vrátil ještě v několika dalších studiích — o dominikánském kostele v Jihlavě, sázavském a břevnovském klášteře a o klášteře Na Slovanech.
Roku 1928 mu bylo nabídnuto Zdeňkem Wirthem, tehdejším přednostou osvětového odboru na ministerstvu školství a národní osvěty, místo ve Státním fotoměřičském ústavu sídlícím ve Strahovském klášteře (dále SFU). Následujících pět let se Poche věnoval pořizování soupisu uměleckých památek Čech. Na tyto roky později vzpomínal jako na krásné období plné cestování po republice a poznávání jejích kulturních památek. Během svého působení na SFU shromáždil materiál pro jednosvazkovou publikaci Umělecké památky Čech, předchůdkyni stejnojmenné čtyřsvazkové publikace ze sedmdesátých a osmdesátých let, a pro Archeologickou komisi ČSAV zpracoval soupis památkového okresu Dvůr Králové (publikován 1937).
Roku 1932 byl požádán, aby opustil SFU a vstoupil do služeb Uměleckoprůmyslového musea (dále UPM), kde skutečně následujících 27 let působil — nejprve jako odborný vědecký pracovník a později ředitel. Poche zde přišel do styku s nejrůznějšími uměleckými obory, výrobou nábytku, keramiky, textilií, zlatnickými pracemi atd. Stal se odborníkem na umělecké řemeslo, především jej zajímalo středověké zlatnictví a český porcelán. V roce 1948 byl jmenován ředitelem UPM (o rok později bylo muzeum zestátněno), kterým zůstal celých 11 let.
Období více než čtvrtstoletí jeho působení v UPM lze označit za určující dobu, kdy se formovala povaha muzejních sbírek. Za Pocheho vedení byla uspořádána řada významných výstav, jako Praha pravěká a románská (1938), Starý český porcelán (1951), Padesát let kinematografie (1946) atd., budovaly se expozice na nově zestátněných zámcích. Zároveň byl Poche členem Společnosti pro nové vybudování Emauz, vzniklé v roce 1946, a do značné míry ovlivnil dnešní podobu Emauz, když propagoval spolu s Jaroslavem Fragnerem architektonické řešení F. M. Černého.
Pocheho žáci jej obdivovali pro jeho „nevyčerpatelnou energii“ a nadšení, které vkládal do svých přednášek a přenášel na své okolí.
V roce 1953 Emanuel Poche zahájil coby přizvaný docent pravidelné přednášky z dějin uměleckých řemesel na katedře dějin umění FF UK. Jeho působení zde lze na jednu stranu označit jako okrajové — působil jako externista — na druhou stranu se jednalo o nezanedbatelnou etapu v jeho životě. To dokazuje i skutečnost, že na katedře působil necelá dvě desetiletí, tedy poměrně dlouhou dobu, a že vedl nejen přednášky, ale i semináře. Vedle uměleckého řemesla byly jeho přednášky zaměřeny například na umění baroka a výtvarné technologie. Konkrétně v letech 1964–1966 vedl přednášku Evropské umění barokní, Užité umění a seminář Technologie malířství a sochařství. Následující léta na katedře působil také jako člen zkušební komise a posuzoval kandidátské dizertační práce. Vychoval zde tím pádem řadu žáků, mezi něž patřila například Věra Naňková, která se stejně jako on věnovala barokní architektuře. Pocheho žáci jej obdivovali pro jeho „nevyčerpatelnou energii“ a nadšení, které vkládal do svých přednášek a přenášel na své okolí.
Emanuel Poche stál v čele Uměleckoprůmyslového musea do roku 1959, poté bylo spojeno s Národní galerií (do roku 1969). Jeho odchod byl do velké míry vyprovokován politicky a byl spojen s policejním vyšetřováním tzv. „přechovávání majetku vykořisťovatelů v budově muzea“ — UPM totiž převzalo do správy movitý majetek řady prvorepublikových osobností a podnikatelů, kterému hrozily konfiskace nebo zničení. V krátkém období, od října 1960 do dubna 1961, Poche pracoval jako odborný pracovník v Národním muzeu, v oddělení starších českých dějin. Následně přešel do oddělení architektury a užitého umění Ústavu teorie a dějin umění ČSAV, kde se v podstatě vrátil k pracovní činnosti svého mládí, tedy k soupisu českých památek. Byl jmenován vedoucím pracovního týmu, který zpracovával památkový materiál v Čechách, a výsledkem této (více než pětadvacetileté) práce byly čtyřsvazkové Umělecké památky Čech. Roku 1974 mu ČSAV udělila zlatou medaili Františka Palackého za rozvoj společenských věd. Je pozoruhodné, že Emanuel Poche vedle toho nezanevřel ani na UPM, i nadále spolupracoval s muzejními zaměstnanci a aktivně se účastnil na vzniku Vědecké rady UPM, jejímž prvním předsedou byl roku 1970 zvolen.
Odchod do důchodu, na který už měl v této době nárok, tedy pro Pocheho neznamenal výraznější změnu a dál se věnoval své práci, navíc se účastnil různých porad, komisí, soutěží atd. Byl například členem stálé komise kanceláře prezidenta republiky pro otázky památkové péče na území Pražského hradu, byl činný ve Svazu českých výtvarných umělců. Vzhledem k hlubokým znalostem pražských reálií byl často hostem televizních a rozhlasových pořadů.
V dlouholeté a pestré vědecké činnosti Emanuela Pocheho sehrály největší roli čtyři hlavní témata — Praha, český porcelán, české gotické zlatnictví a sochařské dílo Matyáše Bernarda Brauna. Vedle studií věnovaných porcelánu a zlatnictví je autorem základních statí o českém uměleckém řemesle v prvních dvou svazcích Dějin českého výtvarného umění (1984, 1989).
A mohu říci, že kdybych se znova narodil, tak bych nechtěl být zase ničím jiným než tím uměleckým historikem.
Již v roce 1928 vstoupil E. Poche do Klubu Za starou Prahu, jejímž předsedou se později stal (1946–1950). Na základě terénních přednášek vzniklo roku 1948 první vydání Prahou krok za krokem, které podnítilo spolu s dalšími desítkami Pocheho publikací o Praze zájem o architekturu hlavního města u nejširšího okruhu čtenářů. Spolupracoval s mnoha svými kolegy; se Zdeňkem Wirthem (pětisvazková edice Zmizelá Praha, 1947), s Pavlem Preissem (Pražské paláce, 1973). Z řad umělců spolupracoval mj. s Bohumírem Kozákem (Praha — kamenný sen, 1972), Karolem Plickou (Procházky Prahou, 1966) nebo s Josefem Sudkem (Karlův most ve fotografii, 1961). Publikační činnost Emanuela Pocheho čítá přes tři stovky titulů. Velmi pozoruhodná byla šíře jeho zájmů pohybujících se napříč slohovými epochami, uměleckými obory i literárními útvary — od studií zaměřených na detail přes monografie po přehledové publikace. Vedle vysoce odborných textů byl schopen zaujmout prostřednictvím řady svých knih nejširší okruh čtenářů, čímž je nenásilnou formou vzdělával i kultivoval.
Zájem o osobnost a tvorbu M. B. Brauna se prolínal celým Pocheho životem. V knize Matyáš Bernard Braun, sochař českého baroka a jeho dílna (1965) se věnoval vlivu G. L. Berniniho zprostředkovaného českým sochařem. Roku 1986 zveřejnil druhou, finální monografii. Její první výtisky dostal Poche do rukou až během své hospitalizace v nemocnici, kde později zemřel. V autobiografickém vyprávění pro Československý rozhlas (1985) zakončil své vzpomínky slovy, ke kterým již není třeba nic dodávat: „A prostě tak to všecko uteklo, ten život v práci, v práci zajímavé. A mohu říci, že kdybych se znova narodil, tak bych nechtěl být zase ničím jiným než tím uměleckým historikem.“