Antonín Matějček představuje jednu z hlavních postav prvorepublikových i raných poválečných dějin umění. Narodil se v maďarské Budapešti do úřednické rodiny. Po maturitě v Domažlicích započal v roce 1907 svá vysokoškolská studia na filozofické fakultě v Praze. Přestože měl zpočátku spíše umělecké ambice, na základě otcova přání si zvolil jako svůj hlavní obor francouzskou filologii. Tento výběr mu však nebránil v navštěvování přednášek z estetiky a muzikologie Otakara Hostinského a Zdeňka Nejedlého. Mladého Matějčka také velmi brzy zaujalo současné výtvarné dění v Praze a již od druhého ročníku studia publikoval své první umělecké recenze. V roce 1910 pak uspořádal výstavu Nezávislých, prezentující soudobé francouzské umění. Matějček mohl při její přípravě těžit z osobních kontaktů, které získal v průběhu ročního stipendijního pobytu v Paříži (1909–1910). Během této doby navázal přátelské vztahy s mladými českými umělci, kteří zde taktéž pobývali — s Otto Gutfreundem, Otakarem Španielem či Bohumilem Kubištou, se kterým dokonce sdíleli pokoj.
…Max Dvořák napsal, že dizertační práce je „jistě dobrá a že z Matějčka něco bude” — a že by se ho případně rád ujal.
Právě v Paříži se Antonín Matějček rozhodl věnovat se nadále zcela už jen dějinám umění, úvodní stať ke katalogu výstavy Nezávislých jej přitom v podstatě pasovala do pozice obránce české výtvarné avantgardy. Přesto po svém návratu odevzdal na filozofické fakultě v Praze dizertační práci věnující se mozaice Posledního soudu nad jižním portálem katedrály svatého Víta — průkopnickou studii, která již na konci Matějčkových studií dokládala jeho velmi široký odborný záběr. Cesta k úspěšné obhajobě dizertace však nebyla přímá. Profesor Karel Chytil práci pravděpodobně z důvodů osobní antipatie odmítl. Matějček se následně obrátil na profesora historie Josefa Šustu, který práci odeslal k posouzení svému příteli a zároveň významné osobnosti vídeňské školy dějin umění Maxu Dvořákovi. Ten Matějčkovu práci ohodnotil kladně a v dopise Josefu Šustovi napsal, že dizertační práce je „jistě dobrá a že z Matějčka něco bude” — a že by se ho případně rád ujal.
Na Dvořákovo doporučení byla Matějčkova práce nakonec přijata a zároveň se tím mladému historikovi umění otevřela možnost stát se Dvořákovými podřízeným v Centrální komisi pro ochranu památek ve Vídni a zároveň i jeho žákem. Matějček navštěvoval Dvořákovy přednášky na vídeňské univerzitě a účastnil se také jeho semináře zaměřeného v té době na románské iluminované rukopisy. Jeho čtyřleté působení ve Vídni však bylo ukončeno povoláním na italskou frontu v roce 1916. Kvůli zranění opustil bojiště předčasně a vrátil se už přímo do Prahy. To pro něj však nakonec znamenalo počátek pedagogické kariéry, nejprve na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, od roku 1920 pak na Akademii výtvarných umění. Působení na obou institucích přineslo mladému historikovi umění výjimečnou možnost blízkého kontaktu s umělci samotnými.
…některé jeho práce byly přeloženy do francouzštiny, takže se již na počátku dvacátých let stal poměrně známým autorem i v zahraničí.
Matějček se etabloval na pozici pedagoga a zároveň také postupně rozšiřoval oblast svého vědeckého záběru. Přetrvávající zájem o umění středověku a soudobé malířství a sochařství doplnil i publikacemi vážícími se k umění 19. století, například studiemi věnovanými dílu Josefa Mánesa, ale i statěmi pojednávajícími o umění antického Řecka či zabývajícími se osobností Norberta Grunda. Vzhledem k tomu, že některé jeho práce byly přeloženy do francouzštiny, se již na počátku dvacátých let stal poměrně známým autorem i v zahraničí. Už v roce 1921 byl proto vyslán na první mezinárodní poválečný kongres dějin umění konající se v Paříži. Matějček neopomíjel ani oblast svého primárního odborného zájmu — středověké umění. Publikoval monografii o pasionálu abatyše Kunhuty, o Velislavově bibli a studii souhrnně představující románské a gotické malířství vydané jako I. díl Dějepisu českého umění gotického.
…kladl důraz na duchovní a kulturní pozadí doby a vsazení vzniku uměleckých děl do kontextu historického vývoje.
Na svém nejznámějším a zároveň nejrozsáhlejším díle však pracoval průběžně 14 let (1922–1936). Šestisvazkový Dějepis umění představuje první ucelenou syntézu dějin evropského a českého umění. Matějček pokládal vytvoření souhrnného díla za prvořadý úkol. Vzhledem k nedávnému vzniku Československé republiky považoval za nutné představit uceleně české umění veřejnosti, stejně jako se vyrovnat vyspělým evropským zemím v domácí syntéze umění evropského. Dějepis dokládá jeho postupný vývoj jako historika umění a zároveň jeho příslušnost k vídeňské škole dějin umění a odkazu jeho učitele Maxe Dvořáka. Úvodní kapitoly vyčlenil charakteristikám tzv. vnitřní struktury či tvárných principů dobového stylu a zároveň kladl důraz na duchovní a kulturní pozadí doby a vsazení vzniku uměleckých děl do kontextu historického vývoje. Matějček taktéž převzal Dvořákovu koncepci rovnocennosti jednotlivých stylových období a za samostatnou slohovou etapu považoval jak například pozdní gotiku, tak manýrismus.
Po prvních dvou převážně kompilačních dílech Dějepisu se od třetího, již jedná spíše o vědecké studie čerpající z autorových hlubokých znalostí a ilustrující jeho vlastní názory na vývoj umění. Je zřejmé, že vědecké poznání postupem času v mnoha ohledech doplnilo či upravilo Matějčkovu syntézu, a především její první dva díly jsou již pravděpodobně překonány. Avšak skutečnost, že dodnes nenašel Matějček následovníka, který by představil souhrnný vývoj evropského a českého umění na této úrovni, dokládá jeho výjimečné znalosti, píli a odhodlání pustit se do úkolu, jež se z dnešního pohledu pro jednoho člověka jeví téměř nemožným.
Od roku 1927 Antonín Matějček konečně začal působit v univerzitním prostředí a roku 1930 se stal řádným profesorem na Ústavu pro dějiny umění na FF UK. Po smrti Vojtěcha Birnbauma o čtyři roky později jej nahradil ve funkci ředitele ústavu. Za vrchol jeho univerzitní dráhy lze považovat akademický rok 1938/1939, kdy zastával funkci děkana FF UK, a to až do uzavření českých vysokých škol.
Druhým význačným dílem Antonína Matějčka, které zároveň ilustruje jeho pedagogické působení, je kolektivní práce na korpusu Česká malba gotická. Podkladem pro zpracování této monografie se staly profesorovy semináře v letech 1936/1937 a 1937/1938. Ze členů semináře byli nakonec pověřeni tři studenti, kteří vypracovali katalog deskové malby (Pavel Kropáček, Jan Loriš a Jaroslav Pavelka). Takto úzká spolupráce mezi pedagogem a jeho studenty byla výjimečná a ojedinělá. Představovala neobvyklé propojení studia a vědecké práce, o to byla však jistě pro studenty semináře cennější zkušeností.
V roce 1948 vstoupil do KSČ a v následujícím roce se stal vedoucím odboru umění na ministerstvu školství pod tehdejším ministrem Zdeňkem Nejedlým
Po uzavření vysokých škol v roce 1939 se Matějček uchýlil na venkov, do Senohrab, a zapojil se do místního odboje. Ani v tomto období se však nevzdal své vědecké práce, a to navzdory skutečnost, že měl jen omezený přístup k novější či zahraniční literatuře. Věnoval péči především zpracování drobnějších monografií z edice Mistři umění (Titian 1941, Petr Pavel Rubens 1941, Giorgione 1941), ale i dvěma monografiím z oblasti moderního umění zabývající se dílem Jana Preislera a Antonína Hudečka. Nejvýrazněji však z Matějčkova díla v období druhé světové války vystupuje souhrnná publikace Dějiny umění v obrysech. Nejednalo se však o automatické zkrácení šestisvazkového Dějepisu, ale o knihu s vlastním rozvržením a koncepcí, která měla sloužit jak pro studenty dějin umění, tak i veřejnosti. Po druhé světové válce začal již v červnu 1945 opět znovu přednášet. V roce 1948 vstoupil do KSČ a v následujícím roce se stal vedoucím odboru umění na ministerstvu školství pod tehdejším ministrem Zdeňkem Nejedlým, se kterým se seznámil už v průběhu svých vysokoškolských studií.
Přednášky profesora Matějčka, odehrávající se v malé posluchárně v Břehové ulici, bývaly podle vzpomínek jeho tehdejších žáků velmi oblíbené, hojně navštěvované nejen studenty dějin umění. Matějček přednášel spatra, přímo k diapozitivům, které doprovázely jeho výklad. Mezi jeho žáky můžeme zařadit například Pavla Preisse, Františka Dvořáka, Jiřího Mašína, Dobroslava Líbala nebo Jaromíra Neumanna, kterého si Matějček vybral za svého nástupce na Ústavu pro dějiny umění na FF UK. Z výše popsaného vyplývá, že měl mimořádné penzum vědomostí, což se odráželo i ve vybraných tématech jeho přednášek a seminářů. Ta zahrnovala v podstatě období od raného křesťanství po umění 20. století. V průběhu své univerzitní kariéry obsáhl všechny významné epochy malířství a sochařství různých regionů Evropy (přednášky Románské malířství a sochařství, Středověké malířství, sochařství a architektura, Pozdní gotika a renesance, Dějiny nizozemského malířství, Benátské malířství, Manýrismus a počátek baroka, Barokní sochařství a malířství v Itálii, Španělské a francouzské malířství 17. — 18. století či Umění 19. století).
…s jeho smrtí definitivně skončila doba meziválečné „birnbaumovské“ katedry a étos historiků umění, kteří byli přímými žáky tzv. vídeňské školy.
Antonín Matějček po skončení války představoval jednoznačnou autoritu oboru a zároveň také záruku jeho kontinuity, a to jak z hlediska fungování ústavu, tak v návaznosti na metody a témata sledovaná ve třicátých letech 20. století. Tato jeho role se měla potvrdit i v roce 1948, byť za vysokou cenu — Matějčkův vliv na další směřování oboru i uměleckou politiku státu byl vyvážen jeho vstupem do komunistické strany, kterým se de facto přihlásil k nově nastupující totalitní moci. Ať už to byl krok chápaný jako oběť, věc přesvědčení, nebo (nejpravděpodobněji) praktická nutnost, nestačily se jeho plody dostavit.
V srpnu roku 1950 Matejček nečekaně zemřel. Odešel tak učitel, který zásadně ovlivnil celou nastupující generaci historiků umění. Odešel také poslední přímý žák Otakara Hostinského. A s jeho smrtí také definitivně skončila doba meziválečné „birnbaumovské“ katedry a étos historiků umění, kteří byli přímými žáky tzv. vídeňské školy — Jaroslav Pečírka, poslední přímý žák Maxe Dvořáka v Praze, opustil katedru jen o rok později. Dějiny umění s konečnou platností začaly patřit nové době.