Osobnost Alfreda Woltmanna je v českém dějepisu uměni známa především v souvislosti s aférou, již způsobil svou nacionálně laděnou přednáškou Německé uměni v Praze. Odhlédneme-li však od tohoto skandálu, byl Woltmann v prvé řadě významným znalcem malířství, především díla Hanse Holbeina.
O uměni Woltmann projevoval zájem již jako gymnazijní student; v té tobě začal navštěvovat proslulou berlínskou galerii. Zároveň pronikal do společnosti dalších uměnímilovných lidi, kde se časem seznámil s profesorem berlínské stavební akademie Wilhelmem Lubkem (1826–1893) a s historiky uměni Friedrichem Gustavem Waagenem (1794–1868) a Karlem Schnaasem (1798–1875), kteří byli pro jeho zájem a další směřovaní určující. Po absolvovaní gymnázia v roce 1860 se následující dva roky věnoval v Berlíně studiu uměni a následně odešel do Mnichova, kde studoval umělecká díla ve sbírkách tamní Pinakotéky. Později přesídlil do polské Vratislavi, kde se jeho otec stal knihovníkem univerzitní knihovny. Na Vratislavské univerzitě nakonec Woltmann získal roku 1863 doktorát. V následujících letech připravoval k vydaní svou práci Holbein a jeho doba, jejímž prostřednictvím byla roku 1866 širokému publiku prvně v celistvosti prezentovaná osobnost Hanse Holbeina a jeho tvorba.
Po jejím vydaní získal Alfred Woltmann místo soukromého docenta na univerzitě v Berlíně. V té době publikoval řadu příspěvků, především v Zeitschrift fur bildende Kunst, které se většinou věnovaly tématům renesančního uměni. Navazoval jimi obvykle na svou holbeinovskou práci (Holbein und Quentin Massys in Longford Castle; Zwei Konige. Nach einem Karton eines untergegangenen Wandbildes von Hans Holbein d. J.; Zur Holbein Literatur a další). V roce 1868 přesídlil do Karlsruhe, kde pět let působil na zdejší polytechnice, nyní již jako řádný profesor dějin uměni.
Do rukou se mu dostal též Rukopis královedvorský, v němž shledal jména nedoložitelných malířů a česky psané vpisky — a rukopis označil za padělek…
Woltmann byl tedy již poměrně etablovanou osobnosti, když byl roku 1873 přijat na pražskou univerzitu, aby se zde ujal již dva roky neobsazeného profesorského křesla dějin uměni po zemřelém Janu E. Vocelovi. Woltmann měl tehdy stále na paměti odkaz uměleckohistorických soupisových „materiálií”, které již dříve zpracovali výše jmenovaní Waagen a Kugler; což jej přivedlo k záměru sepsat práci o české malířské škole Musea Království českého. Do rukou se mu ke studiu dostal též Rukopis královedvorský, v němž shledal v nápisových pasážích jména doposud nedoložených (a jak se ukázalo též nedoložitelných) malířů a česky psané vpisky — a rukopis označil za padělek.
I tato teze zazněla na přednášce, kterou Woltmann proslovil před publikem ve spolku Concordia. Přítomní čeští, vlastenecky smýšlející, posluchači byli pobouřeni jeho tezemi, jimiž obhajoval německé vlivy v českém uměni a německy původ v Čechách působících umělců, a považovali je za provokaci namířenou proti českému národu. Woltmannovo přednáškové působeni bylo pak nadále doprovázeno opětovnými studentskými protesty, jejichž záměrem bylo přimět jej k odstoupeni a odchodu z univerzity. Roku 1878 Woltmann odešel přednášet dějiny uměni na nově ustavenou univerzitu ve Štrasburku.
…Woltmann upadl přednáškou v obecnou nemilost. Avšak navzdory tomu je třeba zdůraznit, že s ním stanula na půdě pražské univerzity zralá vědecká osobnost.
Dosavadní historiografická literatura interpretovala Alfreda Woltmanna spíš rezervovaně a s jistými rozpaky jako nacionálně zaměřeného badatele. Kauza, kterou způsobila jeho přednáška v Concordii, vynesla časem protestující umělce Antonina Chittussiho a Mikoláše Alše na piedestal hrdinů hájících české vlastenecké myšlenky, zatímco Woltmann upadl spíš v obecnou nemilost. Avšak navzdory tomu je třeba zdůraznit, že s ním stanula na půdě pražské univerzity zralá vědecká osobnost. Na rozdíl od (z dnešního pohledu) interdisciplinárního Vocela byl Woltmann již skutečny historik uměni se zaměřením především na středověké a novověké malířství, jehož devizou byl znalecky přistup ke zkoumaným uměleckým dílům. Bohužel však během svého krátkého působení v Praze nevychoval žádného následovníka…