Kateřina Adamcová posílila pedagogický sbor Ústavu pro dějiny umění teprve v roce 2012. Navázala však na dlouholetou tradici pedagogů, kteří spojují důkladný vhled do uměleckohistorických souvislostí s detailní znalostí praxe vzniku a ochrany jednotlivých uměleckých děl. Narodila se v roce 1974 v Ostrově nad Ohří jako Kateřina Cirglová (pod dívčím jménem publikovala své první práce). V severozápadních Čechách také vyrůstala — maturitu získala v roce 1992 na gymnáziu v Karlových Varech —, což se později odrazilo i v jejím zájmu o barokní tvůrce z regionu severních a západních Čech. Vysokoškolská studia začala na Institutu základů vzdělanosti UK, přičemž už zde se projevil její zájem o sochařství 17. a 18. století — absolvovala bakalářskou prací o mariánských a trojičních sloupech na Karlovarsku (vedoucí práce M. Horyna). Současně začala studovat také na Ústavu pro dějiny umění, kde jako žačka Mojmíra Horyny a Petra Macka svůj zájem o barokní sochařství dále prohlubovala: v roce 2007 získala doktorát prací o dietzovské sochařské dílně v Jezeří u Jirkova, kterou následně také publikovala ve formě časopisecké studie.
Působení v NPÚ přineslo Adamcové také vhled do praktických problémů ochrany památek — provádění restaurátorských průzkumů, posuzování různých metod restaurování nebo řešení technologických otázek…
Profesní dráha Kateřiny Adamcové, kterou začala téměř paralelně se studiem dějin umění, byla v prvních letech spojena s památkovou péčí, ke které ji přivedli oba její učitelé z katedry. Mezi lety 1997–2000 působila jako odborná garantka na středočeském pracovišti státního ústavu památkové péče, kde měla na starosti architektonické památky. Od roku 2000 pak ve stejné instituci (přejmenované později na Národní památkový ústav) přešla na oddělení restaurování movitých památek zřízené v rámci ústředního pracoviště (později generálního ředitelství) v Praze, které mělo jejímu odbornému zaměření blíže. Jejím vedoucím zde byl Vratislav Nejedlý, který v rámci oddělení odchoval několik generací historiků umění a památkářů (mimo jiné externě přednášel o památkové péči a restaurování na Ústavu pro dějiny umění FF UK). Jednou z významných odborných iniciativ V. Nejedlého bylo vytvoření obsáhlého soupisu mariánských, trojičních a dalších světeckých sloupů v Čechách. Do monumentálního soupisového díla se zapojila rovněž Adamcová, poprvé v roce 2004 ve svazku pokrývajícím severozápadní okresy. Díky Vratislavu Nejedlému se Adamcová začala hlouběji zabývat dějinami restaurování a konzervace památek.
Působení v rámci památkového ústavu přineslo Adamcové také vhled do praktických problémů ochrany památek — ať už šlo o provádění restaurátorských průzkumů, posuzování různých metod restaurování nebo řešení technologických otázek souvisejících s jednotlivými typy uměleckých artefaktů. Tuto praktickou stránku její odbornosti posléze prohloubila úzká spolupráce s manželem Vojtěchem Adamcem, sochařem, malířem a špičkovým restaurátorem kamenosochařských památek, se kterým se podílela na řadě restaurátorských průzkumů i na přípravě koncepcí obnovy konkrétních uměleckých děl.
Specifická kombinace akademického vzdělání a terénní praxe ověřené na řadě konkrétních památek z pohledu památkového dohledu i restaurátora se odráží i v její badatelské činnosti, věnované převážně baroknímu sochařství v Čechách. Svým přístupem k jednotlivým dílům i tvůrcům vědomě navazuje na tradici klasiků české barokistiky v čele s V. V. Štechem a zejména O. J. Blažíčkem — jejím interpretačním východiskem je formální analýza, která dílo představuje ve všech aspektech jeho trojrozměrného působení, ale která zároveň vždy slouží jen jako základ pro šířeji pojatou ikonografickou a kulturněhistorickou interpretaci.
Mezi publikovanými pracemi Kateřiny Adamcové najdeme jen málo ryzích materiálií, od nejranějších prací naopak tíhne k syntézám, včetně objevných biograficky pojatých studií méně známých tvůrců, jako byli Jakub Eberle, Dominik Braun nebo severočeští Dietzové. Jako příležitost k vykreslení širších souvislostí, ať už jde o charakteristické rysy toho kterého tvůrce, ikonografické vrstvy konkrétních děl nebo například specifika dobových technologických postupů, Adamcová využívá i dílčí témata jako je například transfer sousoší z Karlova mostu.
Poznání a intepretace díla v souvislostech historických, technologických a ikonografických je u ní podřízena úsilí zprostředkovat jeho význam a působení, dát čtenářům či posluchačům možnost nechat se jimi oslovit
Spojujícím rysem jejích prací je přiznaně osobní, angažovaný vztah k jednotlivým dílům i umělcům, který v mnohém vychází z metody jejího učitele Mojmíra Horyny. V rámci tohoto přístupu je východiskem bádání vždy konkrétní umělecké dílo, které nevnímá jako historický artefakt, ale jako jedinečnou událost, jež měla v době svého vzniku konkrétní roli a význam a která má potenciál promlouvat k divákům dodnes. Poznání a intepretace díla v souvislostech historických, technologických a ikonografických je u ní podřízena úsilí zprostředkovat jeho význam a působení, dát čtenářům či posluchačům možnost nechat se jimi oslovit — čemuž významně napomáhá také její vynikající práce s psaným i mluveným jazykem. Tyto charakteristiky se asi nejvýrazněji odrazily v pracích koncipovaných od začátku jako syntézy — v příspěvku o genezi mariánských a světeckých sloupů v Čechách, originální studii o vlivu sochařských děl na formování barokní architektury a především v monografii věnované mariánskému sloupu na Hradčanském náměstí: zde se pečlivé studium historických souvislostí (na němž spolupracoval Pavel Zahradník), uměleckohistorická reflexe díla i analýza jeho následných proměn a rekonstrukcí propojily do svébytné a koncepčně pozoruhodné brokoffovské monografie.
Hlavním úkolem Kateřiny Adamcové na Ústavu pro dějiny umění FF UK, kde vyučuje od roku 2012, bylo zajistit výuku barokního sochařství, které po náhle smrti Mojmíra Horyny nemělo na ústavu svého garanta. Proto se spolu s Petrem Mackem a Richardem Biegelem ujala vedení barokního semináře a zahájila vlastní cyklus přednášek z dějin sochařství zejména 18. století, který věnuje jak zásadním etapám tvorby v Itálii, tak v Čechách a ve střední Evropě (Bernini a jeho následovníci, Raphael Donner, Matyáš Braun vs. Ferdinand Brokoff). Od roku 2014 pak po Richardu Biegelovi převzala náročné povinnosti tajemnice katedry.