Člen národního komitétu ICOMOS, dlouholetý člen akvizičních poradních sborů Národní galerie v Praze, Národního muzea a dalších muzejních institucí, dobrovolný pracovník státní památkové péče.
Jiří Kropáček patřil k dlouholetým pedagogům Ústavu (katedry) pro dějiny umění FF UK s badatelskou specializací na dějiny pozdního středověku a renesance. Narodil se a vyrůstal v pražských Dejvicích v rodině legionáře a důstojníka generálního štábu československé armády Václava Kropáčka. Rodinné zázemí podnítilo v raném věku zájem Jiřího Kropáčka o historii a literaturu, který posílilo a kultivovalo studium na Akademickém a později na Státním anglickém gymnáziu v Praze, kde v roce 1949 maturoval. Kromě všeobecného humanistického vzdělání jej gymnaziální léta vybavila také jazykově, vedle povinné protektorátní němčiny rovněž základy francouzštiny a výbornou znalostí angličtiny.
Příklad obou rodičů formoval od útlého mládí Kropáčkův smysl pro poctivost a řád, které spolu s pracovitostí charakterizovaly ideály masarykovské demokracie…
Do harmonického života Kropáčkovy rodiny významně a tragicky zasáhla válečná léta. Jeho otec, který se bezprostředně po vzniku protektorátu zapojil do odbojové organizace Obrana národa, byl ještě na konci roku 1939 zatčen a v roce 1943 v Drážďanech popraven. Přes zjevné nebezpečí se do podpory odboje zapojila, stejně jako v mnoha podobných osudech, i matka Jiřího Kropáčka. Navzdory věznění svého manžela aktivně pomáhala rodinám dalších uvězněných (odbojová skupina Jindra) a poskytla také v kritických dnech heydrichiády úkryt Adolfu Opálkovi, veliteli paravýsadku Out Distance. V této činnosti jí pomáhali obě její děti, tehdy dvanáctiletý Jiří a jeho o čtyři roky mladší sestra Hana. Příklad obou rodičů formoval od útlého mládí Kropáčkův smysl pro poctivost a řád, které spolu s pracovitostí charakterizovaly ideály masarykovské demokracie, jíž byla rodina oddána. On sám tento vklad po mnoha desetiletích reflektoval lapidární odpovědí na otázku, co považuje ve svém životě za nejdůležitější, ve které uvedl, že jedním ze zásadních darů bylo „šťastné dětství ve spořádané rodině, pak katolická obecná škola, kterou […] navštěvoval od první do páté třídy […] šťastné manželství a také radost z vlastní práce“.
Po maturitě si Jiří Kropáček zapsal na filozofické fakultě UK obory dějiny umění a dějepis a krátce studoval také filologii. Na Ústavu pro dějiny umění se v letech 1949 a 1950 ještě setkal s velkými osobnostmi českého dějepisu umění Antonínem Matějčkem a Josefem Cibulkou a pochopitelně s Janem Květem a Jaroslavem Pešinou, k jejichž žákům patřil. Díky jejich přednáškám se jeho prvotní zájem o umění a historii 19. a 20. století v průběhu studia postupně orientoval na období starších českých dějin a umění 15. a 16. století a rovněž na problematiku muzejnictví a dokumentace památek, kterou poznal z praktické stránky ještě během univerzitních let jako volontér ve Státním fotoměřickém ústavu v Praze a Památníku národního písemnictví (1951 a 1952). V roce 1953 Jiří Kropáček absolvoval prací o renesančním malíři a iluminátorovi Fabiánu Puléřovi a na podzim nastoupil povinnou vojenskou základní službu. Po návratu „do civilu“ se na konci prosince 1955 oženil se studentkou lékařství Libuší Křelinovou, s níž se během univerzitních studií seznámil.
Díky rodinné historii a sňatku s dcerou „třídního nepřítele“ neměl Jiří Kropáček na získání odpovídajícího zaměstnání v Praze naději, a proto nastoupil v roce 1956 do nově zřízené (1953) Alšovy jihočeské galerie v Českých Budějovicích, kde byl již krátce zaměstnán po ukončení studia na FF UK. V „Alšovce“ v Českých Budějovicích a později na Hluboké se podílel na katalogizaci sbírek a přípravě expozic a výstav. Setkání s bohatým souborem středověkého umění, především pozdně gotického sochařství jihočeského regionu, který byl během jeho působení v galerii soustředěn, probudilo u Jiřího Kropáčka trvalý zájem o umělecká díla středověku. Z této doby pocházejí kromě výstavního katalogu expozice Alšovy jihočeské galerie i jeho první práce k tomuto tématu. Souběžně s prací kurátora a historika umění připravil Jiří Kropáček pro galerii také několik výstav soudobých jihočeských umělců, k nimž se pak jako výtvarný kritik příležitostně vracel i v dalších letech.
…rozhodl se pro dráhu univerzitního učitele a na podzim roku 1961 zahájil svou akademickou pedagogickou činnost.
V roce 1959 se přihlásil do konkurzu na místo v historicko-archeologickém oddělení Národního muzea, kde pak do roku 1961 pracoval jako historik umění a krátce i jako vědecký tajemník ředitele Vladimíra Denksteina. Ani při přechodu do Prahy badatelsky neopustil téma pozdně gotického sochařství, jehož znalost prohloubil poznáním fondů Národního muzea. Své poznatky shrnul v několika hutných studiích o povaze českého sochařství konce 15. století a tvorbě Mistra Oplakávání ze Žebráku.
V roce 1961 stál Jiří Kropáček před nelehkým rozhodnutím. S nabídkou místa vědeckého tajemníka se na něj obrátil ředitel Národní galerie v Praze Jan Krofta a současně jej vyzval ke konkurzu ředitel někdejšího ústavu, nyní katedry dějin umění FF UK Jaroslav Pešina. Ačkoli měl Jiří Kropáček dostatečnou praxi i předpoklady pro práci galerijního pracovníka, rozhodl se pro dráhu univerzitního učitele a na podzim roku 1961 zahájil svou akademickou pedagogickou činnost.
Jako odborný asistent byl pověřen přednáškami o umění evropského středověku za onemocnělého Jana Květa a později také výukou muzejnictví. Od poloviny šedesátých let pak po zesnulém Květovi kromě přednášek převzal i středověký seminář a přednášky o renesančním umění. Vedle svého učitelského působení se dál věnoval tématům, ke kterým ho přivedly roky strávené studiem starého českého umění. Především to byly práce na přípravě objevné výstavy jihočeské pozdní gotiky v Alšově jihočeské galerii v roce 1965, u jejíhož zrodu stál, včetně obsáhlého podílu na katalogu sochařských děl, tématu, jež ho provázelo od let strávených na Hluboké, a také bádání k sochařským památkám rané renesance v Čechách, která shrnul ve své kandidátské disertaci obhájené v roce 1966. Měl při tom možnost svá uměleckohistorická pozorování konfrontovat a obohatit o zjištění restaurátorského průzkumu a využít i své odborné a praktické znalosti muzejního pracovníka při spolupráci s Karlem Stádníkem, který restauroval oltář Mistra IP v chrámu P. Marie před Týnem.
Relativně uvolněné poměry na konci šedesátých let pak ještě Kropáčkovi umožnily, aby vycestoval na několik stipendijních pobytů zaměřených na umění raného a vrcholného středověku do Francie, Belgie a Německa.
V roce 1969 na kongresu historiků umění v Budapešti přednesl příspěvek věnovaný počátkům renesančního umění ve střední Evropě. Toto téma později zpracoval pro doslov výpravné publikace Člověk a renesance, již přeložil, a v roce 1972 ji v edici Umění světa vydala Artia. Pro stejnou edici pak ještě připravil vydání monografie o evropském umění středověku. Překlady obou vznikly na počátku sedmdesátých let již ve změněných podmínkách, které na FF UK zavládly.
Vnucený mezičas, po který nesměl učit, věnoval především práci na zmíněných překladech pro Artii a připravil univerzitní skripta k dějinám umění středověku.
Počátek normalizace se na katedře dějin umění projevil jednak změnou vedení, z něhož byl v roce 1970 odvolán Jaroslav Pešina, a současně sloučením samostatného oboru dějin umění s estetikou do nově utvořené katedry dějin umění a estetiky. Kádrové pozornosti neušel ani Jiří Kropáček, jenž byl podobně jako Pešina během fakultních čistek vyškrtnut z KSČ, a ačkoli nebyl „odejit“, nesměl od roku 1970 po nějaký čas vést výuku. Na katedře však zůstal a působil i nadále jako odborný asistent, protože habilitační řízení (docentura) zahájené v období pražského jara s předpokladem ukončení před rokem 1971 bylo s nástupem normalizačního vedení na fakultě zastaveno. Vnucený mezičas, po který nesměl učit, věnoval především práci na zmíněných překladech pro Artii a připravil univerzitní skripta k dějinám umění středověku.
Z poloviny sedmdesátých let pocházejí Kropáčkovy texty, jimiž se připojil k tehdy intenzivnímu parléřovskému bádání a přípravám výročí úmrtí Karla IV. Jeho hlavní vědecký zájem ale byl již od počátku sedmdesátých let dominantně soustředěn na umění raného novověku a italskou renesanci, které na katedře vyučoval, protože umění středověku se s rozšiřujícím záběrem věnoval Jaromír Homolka a docházelo tak k překryvu s Kropáčkovými odbornými zájmy v oblasti českého sochařství 15. století. Vedle toho na katedře nadále přednášel problematiku pomocných uměnovědných oborů a muzeologii a po odchodu Jaroslava Pešiny do důchodu v roce 1980 převzal také pověstný proseminář dějin umění. V roce 1975 a 1978 připravil pro galerii v Roudnici dvě výstavy, věnované italskému umění, a svou erudici v oblasti sochařského umění potvrdil v roce 1983 zajímavými studiemi o úloze renesanční plastiky, tématu, k němuž se i v souvislosti se sběratelstvím opakovaně vracel.
Souběžně se svými učitelskými a badatelskými úkoly zůstával Kropáček v kontaktu i se světem památkové péče, kdy byl oslovován pro praktické i teoretické konzultace.
V důsledku trvale podhodnoceného učitelského obsazení katedry byl Jiří Kropáček na počátku osmdesátých let pověřen rozšířit svůj podíl na přednáškách o umění raného novověku, v nichž se nyní navíc věnoval raně barokní architektuře v Čechách. Badatelsky se při této příležitosti zaměřil na osobnost architekta J. B. Matheye, o jehož působení v Praze a Čechách následně publikoval několik textů. Nezanedbatelný je i jeho podíl v čtyřsvazkové edici věnované uměleckým dějinám Prahy, kde je autorem kapitol o pozdně gotickém a renesančním malířství, a z téže doby pochází i ikonografická stať věnovaná pozdně gotickému oltáři pražských křižovníků.
Souběžně se svými učitelskými a badatelskými úkoly zůstával Kropáček v kontaktu i se světem památkové péče, kdy byl oslovován pro praktické i teoretické konzultace. Vstoupil i do diskuze k metodice památkové evidence a podílel se také na teoretickém řešení památkových expozic, např. na zámku v Českém Krumlově. Nezanedbatelné bylo rovněž jeho působení na poli uměnovědné recenze, jíž se s velkou pozorností věnoval od šedesátých let po celou dobu své kariéry. Díky rozsáhlým znalostem kriticky komentoval a na stránkách oborových periodik upozorňoval na zajímavé domácí i zahraniční výstavy a publikace. Právě tento neutuchající zájem o dění v oboru mu umožňoval seznamovat se s aktuálními poznatky, metodami a přístupy, které také aplikoval ve své práci i výuce.
V roce 1990 byl také po dvaceti letech konečně habilitován a jako docent dějin umění byl pověřen vedením semináře novověku s výběrovými přednáškami a seminářem k umění renesance.
Přes tyto exkurzy však hlavním polem Kropáčkovy vědecké i pedagogické práce zůstávaly nadále otázky spjaté s renesančním uměním, jimiž se zabýval také po metodické a teoretické stránce. S problematikou muzejnictví, památkové péče a především proseminářem, jež na fakultě vyučoval po celá osmdesátá léta, je také neoddělitelně spjata vynikající příručka pojmů z dějin umění, kterou připravoval s O. J. Blažíčkem a dokončil ji (po Blažíčkově náhlém skonu) k vydání v roce 1991.
Zlomový listopad a prosinec 1989 přivítal Jiří Kropáček s velkým osobním zadostiučiněním. Na půdě katedry se zapojil do živých debat o budoucnosti oboru a podílel se posléze na přeměně rigidního ročníkového typu studia v otevřený systém seminářů a výběrových přednášek. V roce 1990 byl také po dvaceti letech konečně habilitován a jako docent dějin umění byl pověřen vedením semináře novověku s výběrovými přednáškami a seminářem k umění renesance. Do roku 2000 rovněž zastával funkci zástupce ředitele opětně konstituovaného Ústavu pro dějiny umění a věnoval se přednáškové činnosti i vedení diplomových a rigorózních prací.
Paralelně s učitelskými povinnostmi se i nadále vracel k vědecké práci, zúčastnil se řady výstavních a výzkumných projektů a publikoval kritické sondy věnované dějinám sběratelství a kulturního mecenátu. S pochopitelnou satisfakcí také v devadesátých letech využil možností zahraničních stáží do Itálie a Rakouska a přednášel studentům Pennsylvánské univerzity v Praze. Jeho badatelský záběr v této době dokládají úvahy zaměřené na kulturní historii, reflexi a recepci renesančního umění inspirované osobností Jacoba Burckhardta, o němž plánoval podrobnou práci. V demokratických poměrech se aktivně podílel na činnosti České křesťanské akademie, jejíž uměnovědnou sekci řadu let vedl, a po vzniku katedry dějin křesťanského umění při Katolické teologické fakultě UK také na tomto ústavu od roku 2003 přednášel kapitoly z renesančního umění a vedl semináře.
Povolání vysokoškolského učitele věnoval Jiří Kropáček téměř padesát let. Měl k němu nepochybně vzácné vlohy — odbornost, neutuchající zájem o výtvarné umění, racionální střízlivost a (navzdory prvotnímu zdání) otevřenost a vstřícnost. Přednášky měl vždy promyšlené a přesný počet vybraných diapozitivů doprovázel popisným, faktografickým výkladem. Důsledně dodržoval „dvouhodinový“ formát, který pravidelně přerušoval po čtyřiceti pěti minutách výkladu pětiminutovou přestávkou.
Naopak při seminářích či konzultacích opouštěl objektivizující způsob komunikace a očekával k pojednávanému tématu kulturněhistorické a společenské souvislosti, které také v diskusích doplňoval. Tento přístup odrážejí jeho odborné i publicistické texty, jež jsou budovány na zevrubném poznání uměleckého díla a kritické znalosti literatury i kulturně-historické „situace“. Při jednání či konzultacích byl obvykle velmi korektní a střídmý v reakcích, a mohl tak snadno vzbudit dojem, že nevěnuje tématu pozornost. Opak byl pravdou. Pokud seznal, že hovor nebude jalový, vyslovil svůj názor, který — typicky suše — během své odpovědi profiloval a — opět charakteristicky — nakonec doporučil, kam nahlédnout, co si přečíst a obvykle i doporučenou literaturu glosoval.
Nezřídka očekával i zcela konkrétní (a zdánlivě marginální) detail, jehož nalezení občas nepříjemně a dramaticky prodloužilo proces zkoušení.
Typický a téměř ritualizovaný byl i způsob, jakým Jiří Kropáček zkoušel. Studenta při podání ruky uvítal slovy „pojďte dál paní kolegyně (pane kolego), vítám vás, posaďte se“. Zkoušeného vyzval, aby stručně vysvětlil, co ho na tématu zaujalo, a teprve po tomto uvedení následovaly obvykle dvě otázky, které většinou vyplynuly z první odpovědi či ji nějak doplňovaly. Během monologu zkoušku podstupujícího studenta sledoval argumentaci a rychle do ní vstupoval s upřesňujícími poznámkami či otázkami. Nezřídka očekával i zcela konkrétní (a zdánlivě marginální) detail, jehož nalezení občas nepříjemně a dramaticky prodloužilo proces zkoušení.
Jiří Kropáček zemřel v lednu 2009, měsíc před nedovršenými devětasedmdesátými narozeninami. Při řeči na rozloučenou Jan Royt vzpomněl, že se jinak introvertní Jiří Kropáček ve společnosti „vždy s dobrou mírou nevzdaloval“ sklence dobrého vína. Trefně tím vystihl, že za stoicky rezervovaným vzhledem a jednáním byla skrytá zvídavá, srdečná a otevřená povaha, již ovšem bylo nutné odhalit, ať už při společenských setkáních na katedře či během exkurzí, náhodných setkáních na koncertech vážné hudby nebo vernisážích výstav.
S nezbytnou cigaretou v jedné a sklenkou vína v druhé ruce se Jiří Kropáček měnil v živě diskutujícího společníka glosujícího se suchým humorem aktuální i minulé dění. Ovšem i při těchto méně formálních příležitostech zůstával vždy, stejně jako při přednáškách či seminářích, „svým chováním a vystupováním […] zosobněním anglického džentlmena ze starých časů“.