Petr Macek se narodil 15. března 1954 do rodiny významného litoměřického historika a archiváře Jaroslava Macka. Rodinné prostředí podporovalo jeho zájem o historii i umělecké památky, kvůli úzkým vazbám otce na litoměřické biskupství (byl blízkým spolupracovníkem biskupů Webera a Trochty a po roce 1989 kancléřem biskupa Koukla) mu ale nebylo dovoleno nastoupit na žádný humanitní obor a vystudovat nakonec směl pouze pozemní stavitelství na ČVUT. Zájem o památky jej ale neopustil — na ČVUT se záhy dostal do okruhu docentky Milady Radové, kde se soustředili mladí badatelé se zájmem o dějiny architektury a historii stavitelství (mimo jiné průkopník tohoto oboru u nás J. Škabrada). Soukromě pak navštěvoval také Oldřicha Blažíčka, Pavla Preisse nebo bytové přednášky Václava Mencla, jehož myšlení, spojené s nadhledem a snahou formulovat nadčasové principy vlastní různým stylovým etapám, Macka jako budoucího historika umění výrazně ovlivnilo.
Na ČVUT Petr Macek pokračoval i v postgraduálním studiu u M. Radové na katedře dějin architektury. Současně nastoupil na KSSPPOP v Ústí nad Labem, odkud záhy, roku 1979, přešel na Státní ústav památkové péče v Praze. Následující období tvořilo první určující etapu v jeho profesní kariéře, protože zde — tehdy jako zcela nezkušený elév — dostal jako referent na starosti dohled například nad Kutnou Horou, Josefovem, Terezínem, Žatcem, Táborem, Litoměřicemi a dalšími památkovými městy první kategorie.
Macek se zde podílel na desítkách průzkumů, při kterých mohl mimo jiné využít také své inženýrské vzdělání.
Rozhodující zlom v jeho odborné dráze měl ale teprve přijít. Na doporučení Jana Muka, vynikajícího znalce středověké architektury a dějin stavitelství, roku 1985 opustil památkový ústav a přešel do SÚRPMO, konkrétně do oddělení Dobroslava Líbala zaměřeného na zpracování stavebněhistorických průzkumů. Macek se zde podílel na desítkách průzkumů, při kterých mohl mimo jiné využít také své inženýrské vzdělání. Především se ale stal součástí sestavy, kterou tvořila řada vynikajících osobností oboru — D. Líbal v SÚRPMO vytvořil kolektiv špičkových historiků, uměnovědců a archivářů, který do určité míry tvořil strukturu paralelní k normalizované katedře dějin umění a ústavu Akademie věd.
Macek zde navázal úzkou spolupráci především s Janem a Jiřinou Mukovými, pozdějším dlouholetým spolupracovníkem Pavlem Zahradníkem, Mojmírem Horynou, Miladou Vilímkovou, Lubošem Lancingerem, Františkem Kašičkou, Martinem Eblem a dalšími odborníky, ke kterým se dodnes vztahuje nejen jako ke kolegům, ale též jako k učitelům. V tomto ohledu pochopitelně sehráli důležitou roli Dobroslav Líbal a Jan Muk, kteří pro něj byli svou erudicí i promyšlenou metodikou spojující terénní práci s uměleckohistorickou teorií podobně významní jako předtím Václav Mencl.
Díky činnosti v SÚRPMO Macek získal také široký přehled o památkovém fondu na území Čech napříč stavebními typy a slohovými etapami a rovněž podrobné znalostí o historických stavebních konstrukcích a postupech. Věnoval se zde navíc podrobně nejen velkým, sloh definujícím dílům, ale též stavbám a autorům zdánlivě okrajovějším a méně významným — formovala se zde tedy zkušenost, která se stala základem jeho specifického přístupu k interpretaci historické architektury.
Po roce 1989 byl SÚRPMO privatizován, což zkraje devadesátých let vedlo de facto k jeho zániku. Petr Macek podnik opustil v roce 1992 a jeho další směřování se soustředilo na dvě paralelní, vzájemně se prolínající dráhy. První byla památkářská: od roku 1991 začal Macek znovu působit na SÚPPOP, kde v následujícím roce spolu s Pavlem Zahradníkem založil oddělení SHP. Šlo o snahu metodě stavebněhistorického průzkumu, která byla zánikem SÚRPMO zásadně ohrožena, nalézt oporu v silné veřejné instituci a tím jí zajistit další budoucnost. Tato snaha byla úspěšná — oddělení, ve kterém Petr Macek dodnes působí, je zatím stále integrální součástí odborné složky Národního památkového ústavu.
Druhou linku tvoří Mackova akademická dráha. Ta začala roku 1992, kdy byl spolu s Janem Mukem přijat na místo odborného asistenta katedry dějin architektury FA ČVUT, vedené tehdy Milanem Pavlíkem. Jen o tři roky později se objevila možnost nastoupit na Ústav pro dějiny umění FF UK. Petr Macek se rozhodl příležitosti využít a v roce 1995 zdejší pedagogický sbor skutečně posílil. V roce 2007 zde obhájil titul Ph.D. a kmenovým členem ústavu zůstává dodnes.
V rámci domácí památkové péče pak důležitou roli hrají jeho metodické texty věnované barevnosti fasád, operativnímu průzkumu a dokumentaci, a především stavebněhistorickému průzkumu
Zatímco do roku 1989 Macek publikoval jen sporadicky (nepočítáme-li ovšem stavebněhistorické průzkumy, které sice zůstávaly uloženy ve spisovnách a archivech, ovšem mají bez výjimky charakter vyčerpávajících monografií), v devadesátých letech začal vydávat řadu studií, ve kterých mohl čerpat z poznatků nastřádaných při působení v SÚRPMO (odkud také pocházeli jeho dlouholetí a pravidelní spolupracovníci v čele s fenomenálním historikem a archivářem Pavlem Zahradníkem). Velká část těchto textů, publikovaných především časopisecky nebo v rámci kolektivních monografií, se tak věnuje konkrétním historickým, zejména barokním objektům (zámek v Ploskovicích či v Děčíně, Fürstenberský nebo Toskánský palác v Praze, zámecký areál v Zákupech, poutní areál v Chlumu sv. Máří), archivním nálezům (Plány kaple v Rozsochatci: neznámý plán G. Santiniho) a osobnostem.
Macek se tak zasloužil o uvedení několika významných stavitelů baroka do odborné literatury. Jde např. o F. M. Kaňku (ve studii s P. Vlčkem a P. Zahradníkem), P. Columbaniho a zejména donedávna zcela neznámou osobnost V. Špačka, kterého „objevil“ spolu s P. Zahradníkem. Mackův dlouholetý zájem o architekturu 17. a 18. století, reflektovaný i v obecněji pojatých studiích (např. Klasicizující tendence a jejich místo v barokní architektuře), byl zatím završen monografickou syntézou Barokní architektura v Čechách, jejímž byl spolueditorem a spoluautorem.
Mackovy badatelské zájmy se ale neomezovaly jen na 17. a 18. století, zejména v poslední době se věnuje také architektuře středověku (např. příspěvky do monografie/katalogu Bez hranic, studie o B. Riedovi, gotickém kostelu v Pecce ad.). V rámci domácí památkové péče pak důležitou roli hrají jeho metodické texty věnované barevnosti fasád, operativnímu průzkumu a dokumentaci, a především stavebněhistorickému průzkumu.
Badatelsky vychází Petr Macek z tradiční, formálně-stylové analýzy obohacené však obeznámeností s konstrukční podstatou staveb a dobovými stavitelskými postupy. Mackovy nejpodnětnější studie tak čerpají ze situací, kdy se tradiční a zažité představy „akademické uměnovědy“, poznatky z terénu a „přízemní dobová praxe“ dostanou do sporu, který vede k neotřelému pohledu na dlouho diskutovaný uměnovědný problém (jako příklad lze uvést analýzu slavné Smiřické kaple z pohledu jejího statického zajištění). Právě napětí mezi oběma východisky, uměnovědou postavenou na formální analýze na jedné straně a technickým vzděláním spojeným s dlouholetou praxí v terénu na straně druhé, definuje základní rysy práce Petra Macka jako historika umění. Je však třeba s lítostí konstatovat, že z bezpočtu pozoruhodných příkladů, paradoxů a postřehů, které za svou odbornou dráhu z tohoto napětí nastřádal, jich publikovanou podobu dostal jen zlomek — velkou část z nich zatím mohou ocenit jen jeho kolegové, spolupracovníci a především studenti.
Právě pedagogická činnost od devadesátých let tvoří páteř Mackových aktivit. Na Ústavu pro dějiny umění zodpovídal za kurzy, které mu byly z hlediska profesních zkušeností nejblíže, tedy za předměty souvisejících s památkovou péčí a stavebněhistorickým průzkumem (patřily sem přednášky z dějin památkové péče, úvodní kurzy a cvičení pro pokročilejší studenty). Na starost dostal také proseminář, respektive jeho část zaměřenou na architekturu a architektonické tvarosloví.
…jeho přednášky a semináře tak často mají charakter živého dialogu, kde se na to podstatné jakoby přichází společně a přímo na místě.
Počínaje rokem 2008/2009 pak začal připravovat volitelné přednášky z dějin architektury, ve kterých se odrážela pestrost jeho odborných zájmů — věnoval se při nich buď u nás méně známým oblastem (2008/2009: Anglická architektura 1500–1800), případně tématům, která originálně propojovala více stylových epoch a uměleckých žánrů (2009/2010: Antika stále inspirující; 2010–2011: Proměny architektonického tvarosloví).
Petr Macek je navíc známý jako obětavý pedagog, který věnuje studentům nadstandardní pozornost a který i v rámci vlastních hodin dovede přivítat jejich postřehy i námitky a zapojit je do svého výkladu — jeho přednášky a semináře tak často mají charakter živého dialogu, kde se na to podstatné jakoby přichází společně a přímo na místě. I díky tomuto vstřícnému a otevřenému přístupu se dnes k němu řada odborníků mezi historiky umění i památkáři hlásí jako ke svému učiteli (např. Kateřina Adamcová, Richard Biegel, Jakub Bachtík, Jan Beránek, Michal Patrný, Martina Hrabová, Eliška Koryntová, Jaroslav Zeman ad.).
Petr Macek se po smrti Mojmíra Horyny stal jedním z hlavních garantů kurzů věnovaných baroknímu umění, mezi které patří pravidelné přednáškové cykly a zejména seminář vedený spolu s K. Adamcovou a R. Biegelem. Že by ale byla chyba chápat jej pouze jako „barokáře“ dokazuje seminář Umění mezi gotikou a renesancí vedený ve spolupráci s M. Ottovou a J. Klípou.