Dílo Evy Foglarové patří plně do okruhu české estetiky, jejímiž dějinami, zejména dějinami české estetiky druhé poloviny 19. století, se po celý život zabývala. Nebýt v roce 1971 sloučení obou uměnovědných kateder na fakultě — katedry dějin umění a katedry estetiky —, její jméno by zde zřejmě zmíněno nebylo. Eva Foglarová se do čela katedry postavila v roce 1986, kdy funkci přijala po historikovi umění Vladimíru Fialovi. Na tomto postu pak setrvala nepříliš dlouhou dobu, pouze do roku 1989. Nicméně s katedrou estetiky, po revoluci již fungující jako samostatné pracoviště, byla spjata až do konce svého života.
Nutno říci, že Popelová i Machovec byli v době šedesátých let přesvědčenými marxisty, což se odrazilo jak v jejich vlastních textech, tak i v textech jejich žáků,
Eva Foglarová se uměleckohistorickým otázkám věnovala jen minimálně. Ani její estetické vyhranění nebylo zcela jednoznačné, jak je patrno z jejího vzdělání, vlivu jejích učitelů, ale zejména z textů, které její dílo reprezentují. Sama již během studií měla blíže k filozofii a etice než k samotné estetice. Byla především žačkou filozofky Jiřiny Popelové, která se sice umění dříve aktivně věnovala (zejm. dramatu), ale těžiště jejích odborných prací spočívalo především ve studiích z oblasti etiky, filozofie dějin, dějin filozofie a komeniologie. Sama Eva Foglarová zařadila svou učitelku do proudu filozofické antropologie, „který v našem prostředí, poznamenaném dlouhou tradicí pozitivismu, neměl mnoho stoupenců“. Podobným směrem cílila i při studiu na filozofické fakultě. Svou diplomovou práci nakonec napsala u filozofa Milana Machovce. Věnovala se v ní dobově příznačnému tématu Smysl života člověka v socialismu, zřejmě pod vlivem svého učitele, který již v roce 1957 napsal práci O smyslu lidského života (1957), v níž rozebíral přístup různých náboženských a filozofických směrů k otázce po smyslu lidského bytí a přidal také závěrečný náčrt této problematiky v socialistické společnosti. Eva Foglarová na toto téma navázala a ve své práci ho rozvinula. Nutno říci, že Popelová i Machovec byli v době šedesátých let přesvědčenými marxisty, což se odrazilo jak v jejich vlastních textech, tak i v textech jejich žáků, jak napovídá také práce Evy Foglarové.
Po absolvování studia na filozofické fakultě nastoupila Foglarová svou dráhu filozofky-estetičky na katedře filozofie olomoucké univerzity, po jejím zrušení však v roce 1978 přešla jako náhrada za Ladislava Gawlika do oddělení estetiky na FF UK. Tehdy fungovaly oba dva obory — estetika a dějiny umění — oficiálně již sedmým rokem v rámci jednoho katederního pracoviště. Možnosti profesního růstu na předchozí katedře s přihlédnutím k mizivé publikační činnosti Evy Foglarové do roku 1978 byly zřejmě nevelké — ostatně věnovala se zde převážně filozofii a etice. S přesídlením do Prahy se však začala orientovat na nové tematické okruhy, z nichž nejzásadnějším byla estetika Františka Palackého. Tímto tématem, k němuž vydávala dílčí studie od konce sedmdesátých let po léta osmdesátá, Foglarová definitivně ukotvila svou specializaci v dějinách české estetiky. Studii Estetika Františka Palackého předložila roku 1982 jako kandidátskou dizertační práci a o dva roky později ji publikovala jako svou jedinou knižní monografii.
Od druhé poloviny osmdesátých let se prosazování některých priorit oboru stávalo o něco snazší než v době vrcholící „normalizace“…
Během osmdesátých let se Foglarová postupně propracovala na post zástupkyně vedoucího katedry, kterým byl tehdy historik umění Vladimír Fiala. Společně s ním se účastnila vyjednávání o možnosti otevírání nových ročníků pro studenty dějin umění a estetiky. Po jeho odchodu z pozice vedoucího pak jeho funkci definitivně převzala. Katedru tehdy přebírala v nepříliš utěšeném stavu, o němž Fiala sám v roce 1985 napsal, že: „… se tak ztrácí kontinuita oboru, dokonce nejsou schváleny učební plán a plán učebních pomůcek. K tomu se pak pojí i nevyřešená kádrová situace.“ Situace po nástupu Foglarové se zpočátku měnila jen málo. Od druhé poloviny osmdesátých let ale přece jen začínal režimu docházet dech a prosazování některých priorit oboru se stávalo po malých krocích o něco snazší než v době vrcholící „normalizace“ sedmdesátých let.
V akademickém roce 1988/1989 byla z důvodu dlouhodobějšího pobytu v zahraničí Foglarová nucena prozatímně předat vedení katedry svému zástupci Jaromíru Homolkovi. Politická situace se však během listopadu a prosince 1989 změnila tak radikálně, že Homolka s končícím režimem na funkci (prozatímního) vedoucího katedry rezignoval, aby v ten samý moment byl do funkce nového vedoucího všemi členy katedry již svobodně a jednomyslně zvolen. Eva Foglarová pak už neměla možnost se na dosavadní post vedoucí katedry vrátit, protože oba obory — dějiny umění a estetika — se od začátku devadesátých let začaly z dlouhodobého ochromení způsobeného omezující marx-leninskou indoktrinací vzpamatovávat již v rámci nově osamostatněných kateder. Vedoucí funkci sice nezastávala, přesto působila po revoluci jako pedagožka na samostatné katedře estetiky FF UK dále až do své náhlé smrti v roce 2009.
Eva Foglarová se nikdy nezabývala analýzou konkrétních soudobých estetických problémů se zřetelem k té či oné umělecké disciplíně. Jejím celoživotním tématem se staly dějiny české estetiky jako dějiny jejích nejvýraznějších osobností s důrazem na 19. století, tedy období formulování estetických myšlenek a formování prvních estetických systémů budovaných v českých zemích skutečně na vědeckém základě. Díky tomu měla možnost se zabývat osobnostmi, které pozornosti soudobé estetiky unikaly, respektive jí byly záměrně opomíjeny. Takové osobnosti se snažila zařadit do proudu českého estetického myšlení, vystopovat jeho kořeny a vazby, vysledovat jeho kontinuitu a snad i prokázat, že leccos z díla dnes již antikvovaných estetiků 19. a začátku 20. století by mohlo být podnětné i pro dnešek či alespoň pro jeho pochopení. Ve druhém miléniu Foglarová stále působila aktivně na katedře, přednášela a vedla práce studentům, kteří, tak jako ona, promýšleli a hledali odpovědi na otázku, co je to „česká estetika“ a jaká jsou její specifika.