Katolický kněz a historik umění Josef Cibulka se narodil roku 1886 v Ústí nad Orlicí. Přestože posléze žil převážně v Praze, nikdy se do svého rodného kraje nepřestal vracet. Po maturitě na gymnáziu v Litomyšli se všestranně nadaný student rozhodl pro studium teologie, avšak nikoliv v blízkém Hradci Králové, nýbrž v Římě na Urbanově koleji. Už pomaturitní cesta do Rakouska a severní Itálie probudila v mladém muži silnější zájem o dějiny umění, jejž pět let strávených na Apeninském poloostrově jistě podpořilo. Kromě bohatých kontaktů, které zde navázal, přispěl jeho pobyt na české koleji i k rozvoji jeho vynikajících jazykových schopností (podle harmonogramu se v přesně vymezený čas mohlo mluvit buď jen česky, německy nebo italsky). Samotná výuka na Urbanově koleji však probíhala v latině. Cibulka byl vysvěcen na kněze v roce 1909 a svá římská studia zakončil získáním doktorátu teologie v roce 1910.
Když se vrátil z Říma, získal Josef Cibulka místo vikaristy katedrálního chrámu sv. Ducha v Hradci Králové, zároveň však začal vyučovat církevní zpěv a dějiny církevní hudby na královehradeckém bohosloveckém učilišti, a po roce byl přijat na místo vicerektora biskupského chlapeckého semináře Borromea v Hradci Králové. Mezi léty 1913 až 1918 zastával post sekretáře královehradeckého biskupa Josefa Doubravy. V akademickém roce 1916/1917 byl v rámci své dovolené z místa uvolněn, aby mohl studovat ve Vídni. Stal se členem Frintanea, kam byli přijímáni kněží k získání doktorátu z teologie. Navštěvoval zde i přednášky dvou zcela odlišných osobností — ředitelů uměleckohistorických ústavů ve Vídni — Maxe Dvořáka a Josefa Strzygowského.
Cibulka, který byl razantně proti stěhování v té době na periferii Prahy, argumentoval svým působením na obou fakultách a potřebou zachování knihovny v centru města i pro studenty fakulty filozofické.
Po svém návratu z Vídně se Cibulka intenzivně věnoval dějinám církevního umění a připravoval práci s názvem Dějiny církevního zlatnictví, se kterou se chtěl v roce 1919 habilitovat na Bohoslovecké fakultě UK v Praze. Avšak ještě, než bylo habilitační řízení uzavřeno, byl jmenován rozhodnutím prezidenta republiky mimořádným profesorem dějin církevního umění a křesťanské archeologie na nově zřizované bohoslovecké fakultě v Bratislavě, kde byl pověřen přípravou seminární knihovny a učebních pomůcek. Protože zprovoznění fakulty se neustále oddalovalo, mohl Cibulka podniknout v letech 1920–1921 studijní cesty do Vídně a Francie. Zpět na bratislavskou fakultu, která reálně začala fungovat až ve třicátých letech, se však už nevrátil a začal přednášet dějiny církevního umění a křesťanskou archeologii na Bohoslovecké fakultě UK v Praze — knihovna vybudovaná v Bratislavě se mohla přemístit do Prahy a stát se součástí ústavu přidruženého k bohoslovecké fakultě UK se sídlem v Klementinu.
Postupné etablování na bohoslovecké fakultě (1926 řádný profesor církevních dějin, 1928 rozšířeno o křesťanskou archeologii) následovala habilitace na filozofické fakultě UK a jmenování soukromým docentem. Pravděpodobně nikoliv náhodou se rok jeho nástupu na FF UK kryje s plánovaným přesunem bohoslovecké fakulty do novostavby arcibiskupského semináře v Dejvicích. Cibulka, který byl razantně proti stěhování v té době na periferii Prahy, argumentoval svým působením na obou fakultách a potřebou zachování knihovny v centru města i pro studenty fakulty filozofické. Nakonec dosáhl zachování Ústavu pro křesťanskou archeologii ve středu Prahy za cenu stěhování do Břehové ulice, kde sídlil Ústav pro dějiny umění FF UK.
Jeho pozornost byla poměrně rovnoměrně rozdělena mezi architekturu, malířství i umělecké řemeslo, stejně jako jednotlivá údobí středověku…
Okruh odborného zájmu Josefa Cibulky byl velmi široký. Zahrnoval v sobě raně křesťanské umění a archeologii, stejně jako dílo Vélazquese či Maxe Švabinského. Těžiště jeho bádání však bylo zakotveno v období středověku. Jeho pozornost byla poměrně rovnoměrně rozdělena mezi architekturu, malířství i umělecké řemeslo, stejně jako jednotlivá údobí středověku. Ve třicátých letech se intenzivně věnoval českým korunovačním klenotům a korunovačnímu řádu, pocházejícím z doby vlády Karla IV., zatímco po 2. světové válce jej převážně zaměstnávaly nové objevy velkomoravské architektury, obzvláště pak kostel sv. Jana v Modré u Velehradu.
27. ledna 1939 byl Josef Cibulka výnosem ministerstva školství a národní osvěty pověřen vedením Státní sbírky starého umění (Národní galerie v Praze) a nahradil tak dlouholetého ředitele sbírky Vincence Kramáře. Cibulkovo působení v exponované funkci v průběhu 2. světové války bylo ve starší literatuře prezentováno veskrze kladně a spojováno se záchranou uměleckých sbírek a jejich zachování na českém území. Vykonávání funkce ředitele sbírky však zřejmě od něj vyžadovalo notnou dávku diplomacie a s tím souvisejícího přizpůsobení se dané situaci, což ilustruje například přijetí protektorátního vyznamenání tzv. Svatováclavské orlice 28. 9. 1944. Již v červnu 1945 požádal Cibulka o uvolnění z funkce a o návrat na pozici vysokoškolského profesora, což se po přezkoumání jeho činnosti za 2. světové války také stalo.
…dokázal vytvořit v semináři křesťanské archeologie unikátní prostředí, vždy dbající na precizní studium pramenů i podloženou argumentaci vlastních tvrzení…
Jeho opětovné působení na filozofické i bohoslovecké fakultě se sídlem semináře v Břehové ulici trvalo pouhých pět let. 28. 9. 1950 mu bylo sděleno, že jeho přednáška Starokřešťanská architektura nebyla schválena jako nezbytná součást plánovaného studia a byla vyřazena. Podle některých pamětníků mohl stát za Cibulkovým nuceným odchodem z filozofické fakulty jeho bývalý posluchač Jaromír Neumann. Ve stejném roce byla bohoslovecká fakulta vyřazena ze svazku Univerzity Karlovy a na nově ustanovené Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě následně Josef Cibulka působil až do roku 1960. Poté na vlastní žádost ukončil pedagogické působení se záměrem plně se věnovat vědecké práci. Knihovna semináře křesťanské archeologie byla stejně jako celý Ústav pro dějiny umění (katedra dějin umění) přestěhována v roce 1950 do prostor právnické fakulty UK. Přestože knihovna zůstala v majetku bohoslovecké fakulty, užívána byla nadále katedrou dějin umění.
Pedagogické působení Josefa Cibulky je ve vzpomínkách jeho žáků kapitolou nanejvýš významnou. Bez ohledu na to, jestli se výuka odehrávala ve třicátých letech či až v poválečném období, dokázal vytvořit v semináři křesťanské archeologie unikátní prostředí, vždy dbající na precizní studium pramenů i podloženou argumentaci vlastních tvrzení. Ve třicátých letech se ujal vyučování prosemináře, ale i specializovaných seminářů a přednášek, v jejichž výuce pokračoval i po 2. světové válce.
Jeho semináře v poválečné době pokrývaly témata od doby románské po barokní (Románské umění v Čechách, Středověké umění, Renesanční a barokní kostel, Reálie křesťanského umění, Barokní kostel), přednášky se soustředily spíše na raně křesťanské umění a období raného středověku (Starokřesťanské umění, Starokřesťanské malířství a sochařství, Karolinské umění, Románské umění mimočeské).
Cibulkovy dlouhodobé pobyty v zahraničí z něj učinily badatele evropského rozměru, který ze svých kontaktů mohl ve prospěch studentů čerpat i v období komunismu.
Josef Cibulka cíleně doplňoval knihovnu semináře o nejnovější literaturu, stejně jako rozšiřoval sbírku diapozitivů. Jako schopný organizátor obohacoval teoretické studium řadou exkurzí po tehdejším Československu i do zahraničí. Téměř legendárními se staly dvě šestitýdenní studijní cesty uskutečněné v roce 1946 a 1947 do Německa, Belgie, Francie a Švýcarska, které na dlouhou dobu pro mnohé znamenaly jedinou možnost návštěvy západní Evropy. S okruhem svých blízkých žáků udržoval Cibulka kontakt i po odchodu z filozofické fakulty a organizoval pravidelná setkání ve svém bytě ve Valentinské ulici. Patřili mezi ně například Pavel Preiss, Olga Pujmanová, Libuše Urešová a Dagmar Hejdová. Cibulkovy dlouhodobé pobyty v zahraničí z něj učinily badatele evropského rozměru, který ze svých kontaktů mohl ve prospěch studentů čerpat i v období komunismu. Ve vzpomínkách svých žáků zůstává dodnes Josef Cibulka milovaným učitelem, téměř otcovského typu, který dokázal rozpoznat talent a schopnosti studentů a nepozorovaně je rozvíjet.