Vojtěch Lahoda je všeobecně uznáván jako přední znalec dějin i teorie modernismu a avantgardy v českých zemích, případně v Československu. Vysokoškolské studium dějin umění doplněné studiem oboru estetika naznačilo rozpětí jeho budoucího zájmu sahajícího od důvěrného poznání uměleckého díla po dobové myšlení o umění.
V prvním období jeho odborné činnosti, během osmdesátých let 20. století, hojně publikoval zejména časopisecké články, zvl. v Umění, a účastnil se na přípravě několika výstav a publikací k nim. Rýsuje se tu mj. Lahodovo zaujetí problematikou kubismu i umění mezi světovými válkami, do budoucna stěžejní.
V širší debatě o Fillovi, kubismu a o modernismu obecně Lahoda vycházel z revize někdejších převážně stylových konceptů modernismu ke studiu jeho ikonografie…
Další fáze jeho odborného působení souvisí s celkovými proměnami politické a kulturní scény doby. Vojtěch Lahoda se od počátku devadesátých let podílel na intenzivních snahách českého umělecko-historického prostředí rozvinout patřičnou součinnost s mezinárodní komunitou a v tomto rámci prohloubit jak domácí poznání českého modernismu, tak pokračovat i v jeho zahraniční rehabilitaci. K tomu se nabízel zejména fenomén kubismu, zvláště českého (zásadní podíl na publikaci k výstavě Český kubismus, 1991), i jeho klíčový představitel Emil Filla. Jemu Lahoda věnoval mj. zásadní monografii a předtím i poté řadu větších i dílčích studií. Malíř Filla tu vystupuje v mnohosti svých rolí, coby inovátor umění i jeden z předních mluvčích moderní tvorby a nositel jejího étosu v dramatických peripetiích pozdějšího dění. V širší debatě o Fillovi, kubismu a o modernismu obecně Lahoda vycházel z revize někdejších převážně stylových konceptů modernismu ke studiu jeho ikonografie a ze studia jeho „patronace“, jeho mezinárodních konexí i jeho domácích vazeb na starší tradice umění.
Významně se podílel na širší uměleckohistorické debatě o vztazích uměleckých center a tzv. periferií, decentralizaci avantgard i pluralismech a svébytných analogiích v hnutí uměleckého modernismu. Sdílel a rozvíjel také devízu novějšího uměleckohistorického výzkumu vztahů „vysokého a nízkého“ umění — resp. kánonu „krásného umění“ a jeho infiltrace fenomény vizuální kultury. Sem patří mj. jeho zájmy o karikaturu a implikace kinematografie nebo letectví. Příznačný je i Lahodův aktuální podíl na současné podobě výzkumu všestranných vztahů moderního umění a fotografie. Přitom se nevzdal základního typu výzkumu, monografického pojednání umělecké osobnosti, v rozpětí od „klasické“ moderny k české výtvarné scéně po 2. světové válce (Autengruber, Rykr, Černý, Sudek, Fára).
K jiným jeho důležitým aktivitám patří, že byl mj. dlouholetým členem redakční rady časopisu Umění a některých zahraničních časopisů.
Z uveřejněných přehledů dosavadního Lahodova působení je zřejmé, že ani mimořádně vytěžující role ředitele Ústavu dějin umění AV ČR zásadně neomezila jeho badatelskou ani publikační činnost, nýbrž naopak přispěla k rozvoji oboru. Lahoda dokázal výzkum propojit s pořadatelskou i další aktivitou při tuzemských i zahraničních výzkumných projektech. K jiným jeho důležitým aktivitám patří, že byl mj. dlouholetým členem redakční rady časopisu Umění a některých zahraničních časopisů; působil rovněž při akreditační komisi Ministerstva kultury ČR a jiných poradních orgánech i v řadě sbírkotvorných komisí několika státních a regionálních galerií.
Lahoda obdržel řadu ocenění (1991 Cenu Josefa Krásy Uměleckohistorické společnosti v Čechách a Cenu A. S. D. A. v Paříži, 1992 Cenu Československé Akademie věd, roku 1999 Cenu Akademie věd České republiky i Cenu Nadání Marie a Josefa Hlávkových a roku 2017 Cenu Uměleckohistorické společnosti). Přednášel na mnoha význačných mezinárodních odborných setkáních, na univerzitách v řadě zemí Evropy, USA i v Izraeli. Odborné texty publikoval v katalozích výstav v Kunst-und Austellungshalle der Bundesrepublik Deutschland v Bonnu, Fredericianum v Kasselu, Kunstverein v Düsseldorfu, Van der Heydt museum v Wuppertalu, Galerie Belveder Albertina ve Vídni, Tate v Liverpoolu, Kumu v Talinu, Musée des Beaux Arts v Dijonu, Alvar Aalto Museum v Jyväskylä, Pori Art Museum v Pori.
Tvůrčí i dělnou atmosféru uměl vyvolat svou podporou týmového uskutečňování různých směrů výzkumu moderního umění.
Pedagogická činnost patří k důležitým součástem jeho působení. Univerzitní výuce se věnoval jako vedoucí či školitel řady závěrečných studentských prací a soustavně svými přednáškami i semináři od roku 2000 v Ústavu pro dějiny umění FF UK. Zde tematicky sledoval své odborné zaměření. Své závěrečné magisterské či dizertační práce uskutečňovali u Vojtěcha Lahody mj. Tomáš Winter, Helena Diesing, Mariana Kubištová nebo Hana Buddeus.
Tvůrčí i dělnou atmosféru uměl vyvolat svou podporou týmového uskutečňování různých směrů výzkumu moderního umění. Okruh jeho kolegyň a kolegů mu k životnímu jubileu recentně uspořádal poctu v podobě publikace při výstavě Rembrandtova tramvaj (2015), kde se dále rozvíjejí poznatky o vazbách českého modernismu ke staršímu evropskému umění i k oblastem vizuální kultury sahající za „vysoké, krásné“ umění starší evropské tradice.
Lahodovou předčasnou smrtí v pouhých 63 letech český dějepis umění přišel o jednu ze svých mimořádných osobností.