Marie Rakušanová, rodačka z Uherského Hradiště, se pro studium na pražském Ústavu pro dějiny umění rozhodla hned po absolvování gymnázia v rodném městě. Svou roli v této volbě sehrála osobnost Petra Wittlicha, s jehož knihami se už na střední škole dobře seznámila. Již v začátcích studia se proto také začala orientovat na umění přelomu 19. a 20. století a modernu a tento tematický okruh se stal určující i pro její pozdější kariéru. Zcela přirozenou volbou proto byla účast na semináři profesora Wittlicha, který následně vedl i její diplomovou práci na téma Vlivy německého prostředí na české umění v letech 1900–1914. Zájem o přesahy do jiných období a o metodologii ji ovšem motivoval k tomu, aby docházela i na semináře dalších pedagogů.
Praxe galerijního pracovníka jí poskytla vítanou možnost ověřit si vlastní teorie přímo v depozitáři
Po získání magisterského titulu v roce 2002 pokračovala v doktorském studiu u Petra Wittlicha a zároveň začala pracovat v Galerii hlavního města Prahy, nejprve krátce jako lektorka v oddělení pro styk s veřejností a následně coby kurátorka oddělení odborné přípravy výstav a správy sbírek. Praxe galerijního pracovníka jí poskytla každodenní bezprostřední zkušenost s uměleckými díly a vítanou možnost ověřit si vlastní teorie přímo v depozitáři. K nejvýznamnějším projektům, které zde kurátorsky připravila, patří výstavy a s nimi spojené bohaté katalogy Křičte ústa! Předpoklady expresionismu (2007) a Bytosti odnikud. Metamorfózy akademických principů v malbě 1. poloviny 20. století (2008).
První z nich navazovala na její dlouhodobý zájem o expresionismus a problematiku jeho vymezení. Výstava přehodnocovala zažitou představu přisuzující vznik českého expresionismu skupině Osma a ukazovala kořeny a předpoklady tohoto výtvarného projevu ve tvorbě starších umělců (např. u Antonína Slavíčka). Rakušanová za ni byla oceněna Cenou Josefa Krásy pro historika umění do 40 let, kterou uděluje Uměleckohistorická společnost.
Druhý projekt sledoval pokračování akademických tendencí v české malbě první poloviny 20. století a představil umělce stojící dlouhodobě na okraji odborného zájmu. Výstava se nesnažila prezentovaná díla rehabilitovat, ale „upozornit na relativitu odmítavého hodnocení tohoto typu umění“ a zároveň ukázat jejich provázanost s pop-kulturní estetikou.
V roce 2014 Rakušanová připravila další dva rozměrné výstavní projekty doprovázené publikacemi, oba věnované dílu Josefa Váchala. Výstava Josef Váchal, Napsal, vyryl, vytiskl a svázal konaná v Západočeské galerii v Plzni se soustředila na umělcovu knižní tvorbu, při níž se uplatňoval jako autor textu, výtvarného doprovodu, sazby, tisku i vazby. Její pandán v Galerii hlavního města Prahy, výstava Josef Váchal. Magie hledání, poukázal na okultní estetiku ve Váchalových dílech a na další doklady zájmu o esoterismus, které vyplývají z jeho písemné pozůstalosti.
Byť tedy práce Rakušanové nebývají primárně deklarovány jako teoreticko-metodologické úvahy, bývají v tomto ohledu často podnětné.
Vedle „produktivně revizionistického“ směru, který reprezentuje např. výstava Křičte ústa! nebo nedávno vydaný text o „světovosti“ českého kubismu, je třeba poukázat také na způsob, jakým Rakušanová dokáže přirozeně navázat zkoumaná díla na fenomény spadající mimo dějiny umění. Tím nejsou myšlena pouze zákoutí dobové filozofie či esoterismu, do kterých historici umění občas zavítají, ale také hájemství populární a „pokleslé“ kultury. Tyto přesahy přitom u Rakušanové nejsou vnímány jako ozvláštnění, nýbrž jako integrální součást zkoumaného tématu. Na tento přístup uchopující projevy výtvarné kultury z různých, často zdánlivě protichůdných stran pak zcela přirozeně navazuje uvažování nad metodologickými otázkami, které v rámci takto otevřeného přístupu nutně vyvstávají. Byť tedy práce Rakušanové nebývají primárně deklarovány jako teoreticko-metodologické úvahy, bývají v tomto ohledu často podnětné.
Již během působení v GHMP se Rakušanová stala odbornou asistentkou Ústavu dějin křesťanského umění na Katolické teologické fakultě UK, kde mezi léty 2005 a 2013 vyučovala přehled dějin umění 19. a 20. století, seminář umění kolem roku 1900 a výběrové přednášky, jejichž témata se každý rok obměňovala. Od roku 2009 pak začala vyučovat také na Ústavu pro dějiny umění FF UK, kde jako odborná asistentka doplnila sekci umění 20. století a hned v akademickém roce 2009/2010 také vedla Seminář umění 20. století (jeden ze čtyř probíhajících).
V témže roce vedla i zcela nové povinně volitelné cvičení Dialogy s kurátory současného umění, které sestávalo ze série přednášek různých českých kurátorů a následné diskuze. Docházeli na něj studenti nejen z Ústavu pro dějiny umění, ale také z VŠUP nebo AVU. Na Ústavu se jednalo vlastně o jeden z prvních takto pojatých předmětů zaměřených na současné umění. „Dialogy“ tak představovaly těsnější provázání studentů ústavu jak s kurátorskou praxí, tak s aktuálním uměním.
…přednášející by měl tedy živě prostředkovat svou badatelskou činnost. A studenti to musí akceptovat a neočekávat, že budou dostávat norimberský trychtýř s vědomostmi.“
Rakušanová se na výuce podílela i po nástupu na mateřskou dovolenou v roce 2010. Hned v roce 2011 se habilitovala monografií Bytosti odnikud a byla jmenována docentkou v oboru dějiny umění. V letním semestru 2012/2013 pak opět vedla Dialogy s kurátory současného umění. V tomto semestru začala učit i zcela nový kurz, který se stal povinným předmětem navazujícího magisterského studia — Současné metodologické tendence v dějinách umění. Byl vytvořen, aby poskytl studentům vhled do posunů v badatelských postupech, ke kterým došlo v oboru v posledním půlstoletí a které těží např. z teorií feminismu, postkoloniálních studií, neurověd či vizuálních studií. V rámci metodologických předmětů tak volně doplňoval bakalářský kurz Lubomíra Konečného Historiografie a metodologie dějin umění, jehož záběr zpravidla končil první polovinou 20. století. Původní forma jednosemestrálních přednášek byla od roku 2015/2016 doplněna také o semináře, ve kterých studenti prezentují své postřehy z přečtených textů, a předmět je vyučován dvousemestrálně.
Pečlivost, která je vlastní výstavním a vědeckým projektům Rakušanové, se přirozeně promítla i do její pedagogické činnosti. Její jasně strukturované a přehledně vystavěné kurzy se tematicky držely umění začátku 20. století, ovšem příznačně pro Rakušanovou inkorporovaly málo probádané oblasti a pokročilejší metodologii. V přednáškách, cvičeních a seminářích se vždy odrážel její momentální odborný zájem. Jak sama uvedla, „přednášející by měl tedy živě prostředkovat svou badatelskou činnost. Pokud se u tohoto modelu prezentace aktuálního a živého výzkumu setrvá, univerzity opravdu mohou být místem, kde se bude dělat věda. A studenti to musí akceptovat a neočekávat, že budou dostávat norimberský trychtýř s vědomostmi.“